Martino, slyšela jsem, že jste byla poslední žačkou slavné zpěvačky a herečky Anny Moffo - jaké to bylo s ní spolupracovat?     

Mám na to krásné vzpomínky, Anna Moffo byla legenda a krásný člověk. Nesobecky mi předávala svoje zkušenosti, takže na tohle období moc ráda vzpomínám.

 Co děláte ve svém volném čase, máte nějaké koníčky?  

Zpěv mi zabere hodně času, ale doma v Zagrebu také učím na Vysoké škole múzických umění. Mám tam svoji třídu, takže jsem také pedagog.  Zároveň působím už přes 10 let jako sólistka v Ljubljani, kde je hodně práce. Zároveň mám také jedenáctiletého syna, se kterým se učím do školy. Občas se zajdu podívat po obchodech, a když jsem doma tak vařím, uklízím a tak.

 La traviatu jste hrála i v Chile nebo Longborough – v čem se přístup v Janáčkově divadle liší?  

Mně se Traviata v Brně moc líbí, je klasická a obzvlášť ten konec je pro mě nádherný, protože člověk v posledním dějství neví, jestli to byl sen nebo skutečnost (jestli Alfred přišel, nebo jestli zemřela sama). Myslím, že to je dobrý nápad, protože si potom každý může udělat svůj závěr. V Janáčkově divadle je zkrátka La traviata klasická, krásná, s úžasnými kostýmy.  V Anglii byla taková spíše ve stylu charlestonu, režisér byl jiný, takže i pohyby byly jiné.

V Chile jsem byla zase taková Rita Hayworth, měla jsem tam červené vlasy. Každý režisér to zkrátka pojme jinak. Jsou různé koncepty, mně se líbí, když je zpracování klasické. Když Verdi, tak klasický. Ale moderna může být samozřejmě taky dobrá, například v Salzburku byla Traviata výborně provedená.   

S Janáčkovou operou jste už v minulosti spolupracovala - vracíte se ráda do Brna? 

Brno se mi moc líbí a jezdím sem ráda, je to krásné Evropské město.  S Janáčkovou operou spolupracuji pravidelně, v létě jsem měla možnost zažít spolu se souborem úspěch na zájezdě v Regensburgu, na nějž vyšly velice dobré kritiky. Celkově je pěkné vracet se sem jako host. 

Rozhovor připravila: Markéta Chalupová