Svoji první sólovou zkušenost na „velké scéně“ jsem získal ve svých jedenácti letech

říká Filip Bandžak, kterého můžete shlédnout ve čtvrtek 11. prosince v 17.00 hod. v Mahenově divadle v inscenaci Lazebník sevillský. Přinášíme vám exkluzivní interview!

Začínal jste v Kühnově dětském sboru. Jak na toto období vzpomínáte?

 Na dobu strávenou v Kühnově dětském sboru pod vedením nezapomenutelného pana profesora Jiřího Chvály vzpomínám velmi rád, protože se tato doba přímo váže k mému dětství, které proletělo velmi rychle a prakticky bezstarostně. Ne ani tak proto, že bych v té době neměl chuť na nějaké klukoviny, jen na ně nějak díky všem mým tehdejším mimoškolním aktivitám nezbylo moc času.

Svou sólovou dráhu jste zahájil rolí v dětské opeře Brundibár. Kolik vám tehdy bylo let? Jaký byl pro vás tehdy rozdíl zpívat ve sboru a zpívat dětské sólové role?

 Víte, v době mého působení v Kühnově dětském sboru jsem jako devítiletý ten rozdíl tak silně nevnímal vzhledem k tomu, že Hans Krása zkomponoval Brundibára v Terezínském koncentračním táboře jako dětskou operu, ve které neúčinkují žádní dospělí. Tím spíše, že všechny sólové role byly obsazeny mými kamarády ze sboru, se kterými jsme se tehdy vídali třikrát týdně na sborových zkouškách.

Kdy jste se poprvé objevil na profesionálním jevišti a jaké jste měl pocity?

 Svoji první sólovou zkušenost na „velké scéně“ jsem získal ve svých jedenácti letech, když jsem poprvé vystoupil na scéně pražského Národního divadla v roli Pážete v Rigolettu G.Verdiho. V té době jsem již za sebou měl mnoho vystoupení s dětským sborem, ale toto byla moje první sólová zkušenost v profesionálním divadle. Dodnes nedokážu udržet vážnou tvář, když si vzpomenu, jak jsem zkoušel v dobovém kostýmu na chodbě před mojí šatnou poprvé chodit v botách na podpatcích a za chůze mávat obrovským vějířem, který mě tehdy díky své váze a podpatkům spíše zanášel, než pomáhal. A jak jsem pokaždé, když někdo náhodou vyšel z výtahu v mém patře, opřený o stěnu s výrazem znalce výtvarného umění ve tváři velmi pozorně studoval nástěnnou malbu, dokud dotyčný nezmizel z dohledu…

Tenkrát mě operní svět úplně okouzlil a já se na každé další představení dodnes velice těším. Také jsem tehdy pochopil, že operní scéna pro mne začala znamenat svět.

 Filip Bandžak jako Belcore v Donizettiho Nápoji lásky ND Budapest.JPG

Co vás ve vaší pěvecké kariéře opravdu překvapilo?

 V roce 2010 jsem jako seržant Belcore účinkoval v nové inscenaci Nápoje lásky G. Donizettiho v Budapešti, kde jsem se seznámil se svým drahým kolegou, basistou z milánské La Scaly, který tehdy se mnou vystupoval v roli mastičkáře Dulcamary. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že kromě skvělé kariéry operního pěvce ještě přednáší na univerzitě v Miláně právě jako vysokoškolský profesor chemie, a jako přední odborník v tomto oboru ve spolupráci s ostatními zahraničními kolegy pomáhá s přípravou nových kosmetických přípravků pro francouzský kosmetický koncern.

 Filip Bandžak_Carmina Burana_La Scala.jpg

Obdržel jste řadu ocenění na prestižních mezinárodních pěveckých soutěžích. Kterého si vážíte nejvíce? Měla nějaká cena vliv na vaše další profesní působení?

  S odstupem času mohu říct, že všechny pěvecké soutěže, kterými jsem prošel, měly na mé další profesní působení zajisté velký vliv už vzhledem k tomu, že za každým vítězstvím leželo hodně skvělé práce a spolupráce. Nejvíce si ale nejspíše považuji ocenění na „Pěvecké olympiádě“ - mezinárodní pěvecké soutěži, která se konala na podzim roku 2008 po sportovní Olympiádě v čínském Ningbu. Popravdě řečeno, před cestou do Číny jsem neměl i přes všechny přípravy dost dobrou představu, co mě tam čeká. Na soutěž jsem odlétal s velkým napětím a pocitem odpovědnosti, protože jsem se dostal do úzkého výběru jako vůbec první Čech v historii soutěže. Díky téměř dvouleté přípravě a výborné spolupráci s naším předním sinologem Martinem Křížem se mi nakonec podařilo kromě ceny za interpretaci evropského klasického repertoáru získat hlavní cenu soutěže za nejlepší interpretaci čínské árie v čínštině. Nejsilnější zážitek jsem si ale odvezl po necelém měsíčním klání, z finále soutěže, které bylo v přímém přenosu vysíláno celočínskou televizí. Na nejprestižnějším místě, hned vedle vlajky pořadatelské země – Číny, zavlála na počest mého úspěchu vlajka česká, před všemi ostatními.

V říjnu tohoto roku jste v NdB debutoval jako Figaro v Lazebníku Sevillském. Jak se Vám vystupovalo? A jak spolupracovalo s brněnskými kolegy?  

 Myslím, že jsem měl pro svůj debut v brněnském Národním divadle skvělé podmínky i velké štěstí. Vedení divadla i pan dirigent mi vyšli maximálně vstříc ohledně termínů zkoušek zejména s panem asistentem režie a paní korepetitorkou. Jednání se správou divadla bylo příkladné, dámám v krejčovském cechu se podařilo připravit skvělý kostým, dámám vlásenkářkám vybrat vhodnou paruku. Vynikající orchestr brněnského Národního divadla jsem znal již z dřívějška, kdy mne doprovázel během mého recitálu na mezinárodním hudebním festivalu Alegretto ve slovenské Žilině. Výtečný sbor opery jsem měl možnost slyšet během jejich vystoupení na koncertním provedení opery Sedlák kavalír P. Mascagniho v pražském Rudolfinu. S některými mými kolegy-pěvci jsem měl před touto možnost spolupracovat v jiných inscenacích, s ostatními kolegy i pracovníky scény jsem se seznámil během orchestrální zkoušky před představením. Během představení jsem měl proto pocit, že vystupuji v divadle, které je mi velmi blízké, a že i díky kladnému ohlasu brněnského publika můj debut v brněnském Národním divadle proběhl úspěšně, za čež všem patří můj dík.

 Filip Bandžak_Gala.jpg

Jak na Vás zapůsobilo brněnské publikum?

 Brněnské národní divadlo je divadlo s velkou tradicí a vděčným a věrným publikem, které již nejednou v historii dokázalo, že je umění ať už operní, činoherní či baletní pro něj důležité a jak jim na jejich Národním divadle záleží. Bez tohoto vztahu by naše umění dle mého názoru vůbec nemohlo existovat.