+

Vším velká Libuše v Brně | Klasika+ | Recenze

Bohové věční tamo nad oblaky s milostí shlížejte na tuto zem!

" Brněnská Libuše je světovou inscenací hýřící nápady, vtipem i hrdostí. Možná se dá mluvit až o nové dimenzi opery, protože pustit se do jakkoliv revolučního pojetí těch nejtradičnějších titulů chce pořádnou dávku odvahy..."

„Režisér Jiří Heřman vyzrává a provizorní prostory mu evidentně svědčí.“

„Tak velkorysou Libuši by si mohla většina divadel jen těžko dovolit.“

„Inscenace měla vzácnou pěveckou vyrovnanost.“

Dvojitou sondou do našich dějin je nová inscenace Smetanovy Libuše, která měla premiéru 7. a 9. září v Brně. Sám autor operu popsal jako „slavné tableau a hudebně dramatické uživotnění“. Brněnský tým ale rozehrál hned dva příběhy národní historie současně a nápaditě propojil mýtus se skutečností i časové úsečky, které od sebe dělí pomyslná staletí. Velkolepé a svěží představení odpovídající výši jubilea československé státnosti, možná kontroverzní, možná rozdělující generace, ale nezapomenutelné. 

"I ty koně už to umějí, stojí úplně klidně a vyjdou až na tu svoji písničku," nechá se s úsměvem slyšet muž středního věku, kterého byste na opeře asi nečekali, ve slaměném klobouku, plátěných kalhotách a bílé košili. Baví se ale se šéfem opery a režisérem nové Libuše Janáčkovy opery Národního divadla Brno Jiřím Heřmanem. Má totiž na starosti hnědáka a bělouše, kteří v inscenaci také "hrají". Opět jsme v Pavilonu P na Výstavišti Brno, kde po dobu rekonstrukce Janáčkova divadla působí operní soubor. Velkolepý prostor. Muzikanti chodí v obří šedé hale mezi diváky, rozehrávají se, mezi elevací a plochou jeviště výjimečně visí na kovové konstrukci rudá opona a za ní se rýsují typické kontury střechy pražské Zlaté kapličky. Jak brzy zjistíme, je to dokonalá, několik metrů vysoká miniatura a zároveň mnohotvárná kulisa. Maketu Národního divadla je možno rozpojit na jednotlivé pohyblivé komponenty. Různé kombinace jejich přemístění doplněné symboly a detaily pak tvoří jednotlivé scény. V popředí leží rudý sametový polštář s korunovačními klenoty. Zlacená mříž, která zdobí střechu ND, visí po celou dobu nad středem jeviště jako koruna nad českým královstvím, i když v tomto případě hranatá. Tak velkorysou Libuši s takřka neomezenými scénickými možnostmi by si většina divadel mohla jen těžko dovolit. 

olb256343772073914o

Do typických úvodních fanfár přichází ne jeden, ale hned všichni českoslovenští nebo čeští prezidenti, až na toho prvního. Defilé postav s obřími plastovými hlavami, mají věrnou podobu a připomínají tak trochu Gumáky jedné z komerčních televizí. Všichni až na Emila Háchu i s první dámou, Václav Havel dokonce s oběma, Miloš Zeman s typicky nakloněnou hlavou a hůlkou, všechny dámy v přesných dobových kostýmech a účesech. Prezidenti se rozsazují na připravené židle po obou stranách, ne náhodou vlevo ti komunističtí, vpravo demokratičtí. Zeman zprvu zamíří doleva, ale skupina ho odmítá, tak váhavým krokem odchází na druhou stranu. Prezidenti i první dámy beze slova, pouze hranými intermezzy provázejí celou operu a k ději dávné báje tak přidávají odrazy naší novodobé historie, připomínají charaktery, tíhu i radost jednotlivých milníků uplynulých sta let. Vkusná dějová paralela a citlivá i vtipná další dimenze, která se povedla, ač bývají prvky politické satiry většinou velmi křehkým článkem v řetězu inscenace, které jsou součástí. 

olb178244440750602o

Režisér Jiří Heřman vyzrává a provizorní prostory mu navíc evidentně svědčí. Na scéně Tomáše Rusína a v kostýmech Zuzany Štefunkové-Rusínovévytvořil hrdý národní obraz plný precizně propojených i načasovaných symbolů, hýřící nápady, inscenaci přirozeně rozpohybovanou, kompaktní i přes počet témat, kterých se dotkl, nepatetickou a inteligentní. Je až s podivem, jak do bájného příběhu dokázal citlivě vkládat epizody charakterizující poslední století naší státnosti, připomenout protektorát, sokolské slety i spartakiádu, vykreslit typické nálady doby, charaktery a přetvářky, zakomponovat sametovou revoluci i politické šarvátky. Také nezapomněl vzdát hold skladateli, jeho bustu důstojně hned v úvodu přináší Charlotte Garrigue Masaryková a vkládá ji doprostřed balkonu v prvním patře makety Národního divadla, autor se tak po celou dobu na představení dívá. Děti sázejí lípu a přijíždí TGM na (živém) koni… inu Výstaviště opravdu skýtá jiné možnosti. Později se na scéně objeví pohyblivé mísy, jedna s živým ohněm a druhá s vodou, právě když se v libretu ozývá "svatocudná voda". Oba elementy jsou navíc citlivě přiřazeny charakterům postav, vznětlivého Chrudoše spíš vidíme se pohybovat v okolí ohně, stejně jako komunistické prezidenty, poblíž vody jako symbolu čistoty a smíru se naopak odehrává smíření Chrudoše s Krasavou, důstojně se u ní zdraví demokratičtí prezidenti a Libuše u ní v závěru přednese svoji věštbu. Také „desky pravodatné“ provázejí dvě dámy nesoucí Ústavní listinu, pro Přemysla přijede skutečný bělouš... Vše plyne přirozeně a zapadá do sebe. Není divu, že takto komplexně pojatou inscenaci právem uzavřela česká hymna.

2090lb435442680935300o

Pěvecky se Libuše také velmi zdařila a vyšla tak sázka na mládí. Libuše Lucie Hájková se objevuje v dlouhých bílých šatech, je důstojná, výrazná od prvních slov, s jasným hlasem a sytě jistými výškami, na které si dokázala rozložit síly až do samého závěru. Byla to kněžna svěží, mladistvá, vyzařující respekt i ženskost. Krasava Alžběta Poláčková byla okouzlující pěvecky i herecky a vytvořila dokonalou postavu emotivní, mladé, zamilované, ale přitom elegantní dívky. Radmila Václava Krejčí Housková vytvořila přesný obraz moudré starší sestry, přitom jí též zachovala jiskru. Všechny tři hlavní ženské postavy tak působily mladě a krásně. 

Pozadu ovšem nezůstali ani muži. Pavol Remenár jako Chrudoš zaujal velmi mužným a sytým hlasem a projevem skutečně rytířských a vzhledem k charakteru postavy i dostatečně vznětlivým, což mělo možná vliv na pár rozechvělejších tónů v nejdramatičtějších momentech. Ale spíš to byl důsledek plného nasazení a temperamentu. Mírnějšího Šťáhlava ztvárnil příjemně, i když ne příliš výrazně Dušan Růžička. Když se v druhém dějství konečně objevila postava Přemysla, zvědavost a očekávání byly odměněny sametově sytým a lahodným hlasem. Jiří Hájek zaplnil celý rozsáhlý prostor, ať zpíval kdekoliv, i ve vzdálenějších místech, aniž by měl divák pocit, že se do hlasu opírá na maximum. Oblečený do jednoduchého saka, vesty a kalhot v zemitých tónech nijak nepotřeboval okázalejší kostým, aby působil vznešeně. Roman Hoza jako Radovan a Jan Šťáva v roli Lutobora též působili dobře. Inscenace tak získala vzácnou pěveckou vyrovnanost. 

710lb419743772068094o

Technicky se jedná o velmi náročný úkol pro všechny. Souhra je ohrožená v mnoha momentech, chybí tradiční kontakt s dirigentem, také velké vzdálenosti hrají svoji roli. Téměř bez výjimky se ale vše podařilo skvěle, snad až na mírný rozchod sboru a orchestru v mohutné scéně připomínající sokolské slety a spartakiády, spíš by to byl ale zázrak, kdyby k nějakým nesrovnalostem nedošlo. 

Hudebního nastudování i taktovky se ujal Robert Kružík. A také violoncella přímo na jevišti před scénou s ženci ve druhém dějství. Byl to magický moment. Není běžné vidět, že dirigent zahraje sólo, pak se zvedne, uprostřed pokračujícího děje volným krokem projde mezi pěvci zpět k orchestru, od kolegy si opět přebere taktovku a pokračuje v původní úloze. Podobně působivých míst ale dirigent dosáhl i bez výjimečných situací, pouze hudbou. Orchestr vedl k citlivému až niternému projevu, některé scény až netradičně ztišil a připravil tak nečekaně působivá místa, při kterých přebíhal až mráz. O to víc si mohl divák uvědomit, jak vyspělá a působivá tato Smetanova opera je. 

Brněnská Libuše je světovou inscenací hýřící nápady, vtipem i hrdostí. Možná se dá mluvit až o nové dimenzi opery, protože pustit se do jakkoliv revolučního pojetí těch nejtradičnějších titulů chce pořádnou dávku odvahy a výsledek, pokud je dobrý, je pak o to víc raritní. Jistě si vyslouží i méně vstřícné přívlastky a zapíše se do historie jako kontroverzní a určitě jako rozdělující generace. Všech tvůrčích nápadů se ale autoři zhostili vkusně, aniž by jakkoliv shodili nebo narušili slavnostní hodnotu naší národní opery. V této míře je to možná i ta nejlepší cesta, jak operu popularizovat a přivést k ní také mladší generace. Decentní pokrok a přivírání generačních nůžek je pro přežití opery jako žánru nezbytné, stejně jako její uvádění na netradičních místech. Kdo ví, možná se inscenátorům Janáčkovy opery Brno bude po provizorních prostorách a jejich možnostech ještě stýskat. A možná je to také inspirace pro vedení měst, aby nabídla a zpřístupnila své objekty kultuře, pokud tím mohou přispět ke vzniku hodnot, které pak zanechají výraznou stopu.

Autorka: , zdroj: Klasika +

Kdy hrajeme