Zápisník nezmizelé | Tosca na BVV

Brněnské výstaviště se každou další inscenací jeví, jako ideální působiště Janáčkovy opery NdB, v průběhu oprav Janáčkova divadla. Přijďte i vy zažít světovou operu v multifunkčním pavilonu. 

27. a 28. února zde představíme slavnou operu Turandot. Těšit se můžete na tolik oblíbenou árii Nessun Dorma, v podání sólisty Sung Kyu Parka! Vstupenky objednávajte ZDE  

Veronika Paroulková, autorka divadelních novin, velmi podrobně vystihla atmosféru naší inscenace Tosca, kterou jsme o víkendu uvedli právě v pavilonu P na BVV.

Zápisník nezmizelé (No. 16)

Jako „hru o Marii“ pojal režisér Jiří Heřman Toscu Giacoma Pucciniho. Tato inscenace sice měla premiéru už v květnu 2015, teď ale velkolepě zapůsobila v náhradních prostorách na brněnském Výstavišti, kde částečně působí Opera Janáčkova divadla po dobu jeho rekonstrukce, a to v rámci dvojice mimořádných představení v sobotu 24. února (a den poté).

Pokud už se operní divák vydá autobusem, popřípadě taxíkem do nehostinných okrajových částí města a překoná počáteční nedůvěru, je odměněn podobně jako při nedávném uvedení Gounodova Fausta a Markétky tamtéž. Přivítá ho z většiny prosklené industriální foyer a za ním strohý šedý a hlavně obří prostor, který skýtá téměř nekonečné možnosti. Hlediště tvoří kovová konstrukce s plastovými sedačkami, poměrně příkrá elevace ale umožňuje výborný přehled. Orchestr sedí bokem po pravé ruce publika, někteří hráči dokonce až za vysokým paravánem, odkud dirigenta sledují na monitorech.

Děj se tedy netradičně odvíjí přímo před diváky, často bezmála u nohou lidí v první řadě. Jakmile minete prostor orchestru, otevře se před vámi živý obraz – ocitnete se v kostele, v černobílém prostoru zdůrazněném obřím křížem, který tvoří vyvýšený stupeň vystupující z podlahy. Lemují ho sloupky, ze kterých několik ministrantů právě sundává hořící svíce. Už při příchodu je tak scéna živá. Několik postav se prochází, nechybí velmi pomalu se pohybující černý anděl s mohutnými křídly, předzvěst nadcházející tragédie. Co je impozantní je prostornost „jeviště“. Autorský tým využil celý zbytek haly mimo hlediště, tedy zákoutí nejen bohatě ubíhající do dálky, ale také do obou stran včetně plochy za orchestrem. Byli jsme tak svědky skutečných vzdalujících se nebo přibližujících hlasů, ne banálního zpívání za portálem.

Hned první momenty představení nechaly vyniknout tomuto efektu. Hluk, mnoho hlasů mluví přes sebe, mezi nimi vyniká ostřejší ženský. Vidíme dobře oblečenou ženu jižního typu, která energicky velí skupince turistů. Právě je přivedla do kostela Sant´Andrea della Valle. Shodou okolností v katedrále zahlédnou Marii Calas (Tereza Kyzlinková), jejíž úspěch v této roli připomíná projekce na zadní stěně scény… dokonalé entrée k prvnímu dějství. Němá postava legendární pěvkyně celá v černém, v kostýmkových šatech, krajkový rukavičkách, tmavé vlasy stažené do typického hladkého uzlu, nás pak provází celým příběhem, který se tak odvíjí v podstatě jako její vzpomínka na roli, v níž se proslavila.

Autorský tým ve složení Jiří Heřman (režie), Pavel Svoboda (scéna), Daniel Tesař(světla) a Tomáš Hrůza (videoprojekce) skvěle využívá velkorysý prostor výstavní haly, čímž klade nemalé nároky na pěvce, kteří museli mnohdy mít horké chvilky, jak některé scény udýchat. Vše je neustále v pohybu, celek vytváří dojem přirozeného běhu života. Vedle hlavního děje paralelně běží drobné epizody. Při rozhovoru Cavaradossiho s kostelníkem chystají jeho pomocníci chrám na blížící se Te Deum. Uklízejí uschlé jmelí, rozestavují svíce, jeden dokonce škádlí zmíněné turisty a pak i hlavní aktéry kadidlem, které mimo jiné vytváří až 4D efekt. Jeho typická vůně i kouřový opar brzy prostoupí celou halu a dokonale dotvoří atmosféru kostelní lodi.

V druhém dějství se kostel přechodně mění na Scarpiovu pracovnu, křtitelnice v chladící nádobu na víno, do středu přijíždí černá kožená manželská postel, na které zoufalá Tosca zpívá slavnou árii Vissi d´arte.

Jiří Heřman nešetřil symboly. Černý anděl smrti (Ondřej Biravský) připomíná všudypřítomnou tragédii. Nese roucho celebrujícímu knězi a v závěru, kdy mu Tosca s vidinou života s milovaným Cavaradosiim kdesi v cizině radí, jak při fingované popravě správně padnout k zemi, za nimi rozpíná svá temná křídla. Stěžejní roli sehrává i v momentě smrti Toscy. Ta odbíhá do vzdálené části jeviště a ztrácí se v cárech dýmu z kadidla. V tu chvíli přináší anděl v náruči bezvládné tělo Marie Callas a pomalu ji pokládá na zem. I volba této divy jistě není náhodná. Jméno Maria koresponduje s tématem obrazu v kapli, Cavaradosii má vytvořit Máří Magdalénu. Tosca poté, co zavraždí Scarpiu, přichází navíc do malířovy cely v modrém rouchu s kápí na hlavě a ruce od krve si omývá v nádobě nápadně podobné té na svěcenou vodu. Když jsem zmínila kapli, tady inscenátoři skvěle zvládli moment, kdy má Cavaradossi malovat a přitom zpívat. Aby se nemusel otáčet, posadili diváky jakoby za obraz. Do rámu vsadili transparentní plátno a malíř tak vede tahy štětcem přímo proti nim. Publikum navíc tvoří i pomyslný oltář, takže v momentě, kdy postava poklekne a modlí se, opět může bez zbytečného otáčení se zpívat přímo proti lidem. Další významnou postavou je novicka. Vidíme ji od prvních chvil, kdy v katedrále rozeznívá trubicovité zvony. Pak přichází s malým bubínkem upozornit na blížící se popravu. Výborný nápad vyjmout perkusionistku z orchestru (Kristýnu Karchovou), obléknout ji do kostýmu a nechat ji hrát přímo na jevišti.

Alexandra Grusková zvolila spíš civilní kostýmy. Splývavé šaty pro Toscu plus zmíněné mariánské roucho, pro muže kalhoty, košile, saka, barvami ušpiněné pro Cavaradossiho a bílé pro policejního šéfa Scarpiu. Tlumené tóny, kontrastní bílá a zářivě zelená na Tosčiných šatech v prvním dějství tak tvořily elegantní celek s jinak šedo-černo-bílou scénou. Velmi působivé bylo Te Deum, při kterém nechali autoři projít zprava do leva celý průvod sloužící mši včetně kněze v zářivě cyklámovém rouchu nebo ministranty v červených suknicích a bílých krajkových sutanách.

Hlasově i herecky vynikající Toscu vytvořila tuniská rodačka a častý host na českých scénách Maida Hundeling (mnozí si ji jistě pamatují jako fenomenální Sentu v Bludném Holanďanovi Richarda Wagnera ve Státní opeře v Praze). Slavnou zpěvačku nechala věrohodně žárlit, poodhalila její ženskou koketnost i slabost v kontrastu s důstojností a železnou tvrdostí. Její hlas je jasný a lahodný, intonačně jistý. Celkově skvělé. Jejího milence přijel do Brna ztvárnit spolupracovník Dánské královské opery Magnus Vigilius. Tenorista mužného vzhledu s příjemně měkkým témbrem, který podal velmi solidní výkon. Jako Scarpia ale naopak nijak nezaujal Jiří Sulženko. Jako zlověstného policejního šéfa s téměř neomezenými možnostmi bych si představovala mnohem mohutnější hlas i výraznější herecký projev. Bohužel až na pár momentů byl spíš slabší, tenčí, rozhodně ne tak démonický, jak by postavě slušelo.

Sbor i orchestr Janáčkovy opery lze jedině chválit. Hudebního nastudování se ujal Jakub Klecker, toto představení ale dirigoval mladý Slovák Ondrej Olos. Zvolil příjemná tempa, orchestr zněl dobře i přes své netradiční umístění. V dechové sekci zaujal zvláštní nástroj připomínající tubu nebo pozoun, ale s ozvučníkem vyhnutým vodorovně dopředu. Později jsem se dozvěděla, že to bylo cimbasso, neobvyklý nástroj, který vznikl počátkem 19. století v Itálii. Obvykle se údajně uplatňuje v operách Giuseppe Verdiho a zvukově odpovídá čtvrtému pozounu, tedy nejhlubší lince žesťových nástrojů. V tomto případě si ho ale tvůrci zvolili i pro Pucciniho.

Pavilon P brněnského výstaviště se jistě zapíše do historie Janáčkovy opery. Sice mu už asi zůstane jen přízvisko náhradního působiště po dobu rekonstrukce divadla, ale možná by stálo za to využít tento prostor v operním světě i po jejím skončení. Skýtá možnosti, které se ve spojení s vhodnou režií zapisují skutečně hluboko. Je příjemné, že se můžeme těšit aspoň na zdejší podzimní uvedení Smetanovy Libuše.

(zdroj)