La Dafne pro velkovévodkyni toskánskou v Brně
Světovou premiéru volné rekonstrukce první opery vůbec – La Dafne uvede Janáčkova opera poprvé 25. 6. v Divadle Reduta. Původní dílo vzniklo v roce 1598 ve Florencii v kruhu umělců scházejících se v paláci hraběte Corsiho. Nedochovala se v kompletní formě, nicméně i přesto se umělecký šéf Janáčkovy opery NDB Rocc rozhodl pro její „rekonstrukci“. Jak bude vypadat toto neorenesanční dílo? Jaká byla doba, v níž vznikalo?
• Pojďme na začátku představit operu La Dafne...
Začnu malou oklikou. Jedním z mých přání je zabývat se operou a jejím vývojem. Prostě historií tohoto žánru. Každý odborník ví, že La Dafne je vůbec první opera, která byla zkomponována v 16. století. Její hudební složka se nedochovala, až na několik fragmentů, takže o její hudební stránce toho moc nevíme. Libreto Ottavia Rinucciniho se dochovalo v kompletní podobě. Koncem 16. století bylo dokonce vydáno tiskem, což tehdy ještě nebývalo zvykem. Na hudbě se podíleli dva skladatelé Jacopo Peri a Jacopo Corsi, což tehdy bylo běžné.
Rocc se Sergejem Sanžou, tedy Satyrem.
• Jak ses k La Dafne dostal?
S myšlenkou uvést tuto operu na jeviště jsem si pohrával minimálně už od roku 2006. Libreto jsem našel na své cestě v Benátkách. Nechal jsem je přeložit do češtiny a od té doby už jsem přemýšlel, jak vytvořit její rekonstrukci. La Dafne je zajímavé téma na Oidipovy Metarmofózy o krásné nymfě Dafne. Bylo mi jasné, že dobová rekonstrukce je vzhledem k nedochovaným dokladům nemyslitelná. La Dafne je dílo jistým způsobem ztracené. Řekl jsem si, že můžeme provést volnou rekonstrukci v duchu dochovaného libreta s příhlédnutím k současnosti. Před 400 lety vznikala díla jako týmová spolupráce. Na základě toho jsem oslovil dva moravské skladatele: Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka. Vít Zouhar se již v Brně prezentoval operou Noci Dnem, kterou zkomponoval k slavnostnímu otevření Divadla Reduta po rekonstrukci. Tomáše Hanzlíka znají nejen diváci v Olomouci, ale také v Praze v Národním divadle. Oba skládají opery na barokní libreta. Pan Hanzlík takto zkomponoval většinu svých oper. Jsou zkušení a výteční umělci, kteří u nás vytvářejí jistý umělecký fenomén, myslím, že jedinečný i v rámci evropského kontextu. Sami sebe označují za neobarokní minimalistické skladatele.
Amor - kontratenor Stefan Kunath.
• Můžeme aspoň lehce příblížit, jak vypadaly první opery?
Opera vznikla jakýmsi nedopatřením. Skupina umělců v 16. století se v Itálii v období pozdní renesance rozhodla nějakým způsobem zrekonstruovat antické divadlo. Byli přesvědčení, že v antice divadelní texty zpívali, a proto témata zpracovávali zpívaným způsobem. Tehdy to ještě nebyl zpěv, jak jsme dnes zvyklí. Dílo neobsahovalo melodickou linku, byla to tzv. monodie. Spíše než zpěv šlo o rytmickou mluvu. Tak vznikaly většinou komorní projekty s malým počtem sólistů, sboru a hudebníků. Posléze, a to když se opera dostávala do divadelním sálů, se obsazení rozšiřovalo. První operní díla se odehrávala v koncertních sálech tehdejších šlechtických paláců. Sešla se společnost, zpívalo se, tančilo a hrálo, ale celé dío mělo dramatickou linku. Obsahovalo příběh. Hrálo se v náznacích kostýmů, v jednoduché scéně, divadelní technologie neexistovala. A tak nějak to bylo také s La Dafne. Uvedena byla pro nejjasnější velkokněžnu toskánskou. Z dnešního hlediska bychom mohli říci, že se jednalo o jakýsi multimediální žánr, v němž se propojí všechna umění v jeden celek. Ale musím upozornit, že tenkrát takové dílo ještě neneslo název opera. Ten vznikl až časem.
• Co tedy bude uvedeno v Národním divadle Brno?
Na základě toho, co jsem řekl před chvílí, jsme se rozhodli v rámci možností, která Národní divadlo Brno má, že tento titul uvedeme nikoliv v dnešní klasické formě s orchestřištěm atp., ale v jednom z nejkrásnějších míst – v Mozartově sále Divadla Reduta. Tím nechceme doslovně, ale pouze náznakem evokovat prostředí, v němž toto dílo bylo uváděno. Diváci tehdy nebyli striktně odděleni od účinkujících. U nás bude kontakt diváka se zpěvákem někdy skutečně velmi těsný.
Posel - David Nykl.
• Jaké je tvé režisérské a výtvarné pojetí La Dafné? Nevím, jestli se nejprve ptát na režii a pak na výtvarnou stránku, protože obé je propojeno.
V inscenaci vycházíme z toho, že v době jejího vzniku byla většinou použita improvizovaná nenáročná technologie. Nebudeme Mozartův sál upravovat, aby uměl veškerá kouzla jevišť. Atmosféra je dána formou, to je naše myšlenka, takže každá židle, na níž budou diváci sedět, bude součástí představení a celého prostoru.
V La Dafne vystupuje šest postav. Nymfa Dafne, kterou bude zpívat Andrea Priechodská (soprán). Apollona, o němž víme, že to byl tenor, protože jeden z fragmentů jeho pěveckého partu se dochoval, ztvární Petr Leviček. V roli Venuše vystoupí Jana Wallingerová (mezzosoprán, alt) a Posla bude zpívat bas David Nykl. Další dvě role, které ještě zbývají, spojujeme v jednu, a to Ovidia, který sám osobně přichází před obecenstvo, jako v každé opeře raného typu, a jako řečník oslovuje obecenstvo a vypráví, o čem daný kus bude. Ovidia jsme spojili s důležitou rolí boha lásky Amora, kterou vytvoří mladý kontratenor Stefan Kunath z Drážďan. Nejedná se tedy o operu iluzivního typu, ale o operu hranou, kdy od začátku diváci vědí, že se jedná o hru na něco, nikoliv o převedení reality. Sólisté budou tvořit i sborové party. Dirigentem a hudebně dílo studuje Ondrej Olos. Orchestr je pouze tříčlenný. Inspirujeme se částečně instrumentářem té doby. Violoncellista Josef Klíč, na varhanní pozitiv, což bude replika barokního varhanního pozitivu, bude hrát sám Ondrej Olos…A na theorbu, drnkací nástroj s dlouhým krkem a specifickým zvukem, doprovodí předchozí muzikanty Jan Čižmář a Marek Kubát.
Dafne -Andrea Priechodská.
Fota Jana Hallová Rozhovor Šárka Motalová
cz