Ladislav Lakomý (nar. 14. 11. 1931) působil v Mahenově činohře Národního divadla Brno od roku 1965. Poslední roli, kterou v NDB nastudoval byl polní kazatel v inscenaci Matka Kuráž a její děti v režii Jana Kačera v roce 2006.
S Marií Durnovou v roli Anny Fierlingové. Foto J. Hallová.
Před zhruba pěti lety Ladislav Lakomý v rozhovoru "Vždycky jsem měl rád niternější a introvertnější herectví" pro časopis NDB Aplaus, řekl:
Autorka textu Simona Polcarová
Bez Ladislava Lakomého si lze brněnskou divadelní scénu jen ztěží představit. Začínal v Městském divadle, ale převážnou většinu rolí vytvořil na jevišti Mahenovy činohry jako člen souboru Státního, později Národního divadla v Brně. Mezi desítky postav, které ztvárnil, patří nezapomenutelný part Krista v Komedii o umučení, Čapkův Foltýn, Bolkonskij ve Vojně a míru, Myškin z Idiota, mlynář Vávra či Profesor z Čapkova Loupežníka. Ač odešel na začátku devadesátých let do důchodu, na jevišti „Mahenky“ se objevil i později jako host po boku Vlasty Fialové v Casonově dramatu Stromy umírají vstoje, v úloze Faráře v Roku na vsi či coby král Filip z Dűrrenmattova Krále Jana. Nyní se herecky realizuje především v Divadle U stolu, kde skvělým způsobem hraje v Alchymistovi, Boží duze či Oidipovi. Na scénu činohry Národního divadla v Brně se vrátil v režii Jana Kačera jako polní kazatel v Matce Kuráži.
• Od mládí jste chtěl být hercem, ovšem rodiče vaší touze příliš nepřáli...
Moc ne. Hlavně otec. Myslel si, že po něm převezmu živnost, protože jsme měli velkou hospodu a řeznictví a já byl jedináček. Strašně jsem se tehdy bránil a nechtěl jsem se za žádnou cenu stát řezníkem. Nakonec by to ale stejně dopadlo, jak to dopadlo, protože po únoru vzalo soukromé podnikání za své, a já šel na chemickou průmyslovku, protože chemie mne ještě jakž takž zajímala. Udělal jsem dobře, protože mezitím zavřeli dramatické oddělení na konzervatoři a otevřeli JAMU, kde byla podmínkou k přijetí maturita. Byl jsem v ročníku skoro nejstarší, jelikož jsem před průmyslovkou musel ještě absolvovat desetiměsíční praxi v laboratoři, ale zase jsem nešel na vojnu, protože jsem si ji odbyl při škole, a tak jsem ten rok dostal zpátky.
• Jak vzpomínáte na hodiny herectví u profesora Waltra?
K profesoru Waltrovi jsem chodil soukromě ještě během studií na průmyslovce. Byl už na penzi a měl byt na Gorkého, kam za ním pár žáků docházelo. Vybíral malé komorní hry pro dva až čtyři aktéry. Ty jsme vždy nazkoušeli a hráli tenkrát bytové divadlo. Chodívali se na nás dívat herci, jako Štefl, Dadák, kteří bydleli v okolí, mí budoucí kolegové. Vždycky se u něj namačkalo šest až deset lidí, abychom měli motivaci před někým hrát. Díky profesoru Waltrovi jsem měl také šanci hostovat v tehdejším Divadle Julia Fučíka na Výstavišti. Dokonce jsem tam mohl nastoupit jako elév, ale musel bych nechat průmyslovky a neměl bych ani maturitu, čehož jsem se tehdy zalekl.
• Pamatujete si stále neuvěřitelné množství textů, které jste kdy hrál?
Upřímně řečeno ne, ale naskočí mi tu a tam úryvky. Ovšem, co bych zvládl hrát dneska večer, je Vávra v Maryši. To bych mohl hrát hned! Bez zkoušky! Ale pro herce je dobrodiní, když si umí udělat inventuru v mozku a některé věci vytěsní. Já jsem se to naučil. Víceméně mi to poradil pan Höger, když jsme spolu točili v brněnské televizi. Text pro televizi je totiž text na jedno použití. Pan Höger se ho vždy učil těsně před natáčením, honem ho dostal do hlavy, ale honem ho taky chtěl zapomenout. Samozřejmě, že nezapomenu text hry, která zůstává na repertoáru. A zajímavé je, že ho nezapomenu ani tehdy, když se titul stahuje a já vím, že se za čas do programu vrátí. Abych byl konkrétní – když jsme končili s Rokem na vsi, počítalo se s tím, že se uloží dekorace a kostýmy a asi za rok bude obnovená premiéra. To jsem svůj part nezapomněl, databáze zafungovala. Musel jsem si hru znova přečíst, ale z hlavy se mi nevytratila. Pokud jde ovšem o derniéru, snažím se text rychle vymazat, abych měl místo pro další penzum rolí.
• V šedesátých letech jste účinkoval ve slavném představení Evžena Sokolovského Komedie o umučení. Byla to doba pro divadlo svobodnější?
Spíš bych řekl, že šlo o souhru náhod. Situace už tála a blížil se osmašedesátý rok. Přitom nebylo vůbec jednoduché hru dramaturgicky a hlavně ideologicky prosadit. Kus měl premiéru v roce 1965 a asi pětkrát jsme to hráli tzv. naposled. Když přišel pan Kampf na scénu a řekl Pochválen buď Ježíš Kristus, celé jeviště mu odpovědělo Až na věky, amen. To ideologům strašně vadilo. Byla to obrovská barokní podívaná a interiér Mahenova divadla religiozitu tématu ještě podporoval. Najednou jako byste hráli v kostele. Hynšt se Srbou a Sokolovským inscenaci každý týden někde obhajovali, aby se nezakazovala. Nakonec se ji podařilo zachránit a zakousli nám ji až v sedmdesátém roce. Do té doby jsme odehráli kolem stopadesáti repríz, nic obdobného nepamatuji.
• Vytvořil jste si k roli Krista zvláštní vztah? Jak jste ji vnímal?
Především to byla moje první role v Mahence, když jsem nastoupil do angažmá. Sice jsem tam zkoušel už předtím s režisérem Hajdou Romula Velikého, ale to jsem ještě působil u Mrštíků. Pokud to vezmu přísně po herecké stránce, role Krista nijak zvláštní nebyla. Neskýtala takové možnosti, jako když jsem dělal Eduarda II. nebo knížete Myškina v Idiotovi. Šlo o dramatizaci Nového zákona, kde bylo vše dané. A nejtěžší asi bylo udržet si v inscenaci správnou míru nadhledu. I na škole jsem svým žákům říkal, že dobrý herec se pozná podle toho, jak se trefí do žánru. A v Komedii o umučení jsme se pustili do žánru zcela zvláštního - neověřeného a neohmataného. Tenkrát paní Suchomelová v jedné kritice přesně napsala, že jsem balancoval na ostří nože. Dělat si z látky legraci by bylo strašně jednoduché, stejně jako naivizovat, aby babičky v hledišti plakaly, to by byla hloupost. Ale úplně bez nadhledu to taky nešlo - takže udržet míru nadhledu a trefit se do něj, v tom spočívalo největší úskalí. Role Krista sama o sobě zůstávala jednoduchá, lineární. Vůbec celé představení působilo jako obrázky na skle. Výtvarník Karel Vaca nám nechal vyrobit paruky a vousy z třásní, v nichž byly drátky. Vlasy a vousy nalepené na podkladu se pak daly různě naformovat, což z dálky působilo jako dřevořezba. Vypadali jsme jako svatí v kostele. Naprosto geniálně zafungovala také hudba Jana Nováka – asi třicítka děvčat nádherně zpívala, z nástrojů zněla jen violoncella. Sešel se tenkrát šťastný tvůrčí tým.
• Která režisérská setkání považujete ve své herecké dráze za výjimečná?
Měl jsem štěstí na pár skutečně vynikajících režisérů, s nimiž jsem se sblížil i lidsky. V Mahence jsem se setkal především s Kaločem, přišli jsme do divadla takřka zároveň a zkoušeli společně řadu velkých věcí, s Hajdou, Hynštem i Sokolovským. Moc dobře jsem si rozuměl s Hradilem. A vzpomínám na Evalda Schorma. Byť byl filmovým režisérem, v divadle pracoval velice zvláštním způsobem. Jako by vůbec nerežíroval. Vědomě ze sebe dělal tak trošku hlupáka. Tvářil se jako člověk, který přišel do divadla náhodou a najednou má dát dohromady nějaké představení. Pořád se herců ptal a žádal je o radu, ale to od něj byla těžká rafináda. My to samozřejmě prokoukli, protože on věděl moc dobře, co chce. Zvolil ovšem výbornou metodu, protože nás tím neskutečně motivoval. I ti největší lenoši, kteří si do divadla chodili víceméně pro gáži, se najednou vyburcovali k přemýšlení a začali přicházet s nápady, které pak Schorm velice citlivě selektoval. Všichni herci měli najednou pocit nesmírné spolutvorby, což bylo obrovsky cenné. Schorm byl velice vzácný člověk i lidsky. Nikdy jsem ho neslyšel zakřičet nebo zvýšit hlas. Škoda, že zemřel tak brzy.
• Připomněl byste některá jeho představení, blízká vašemu srdci?
Hrál jsem asi v pěti Schormových inscenacích. Obdivuhodným způsobem oprášil třeba Mahenova Chrousta, s nímž si nikdo nevěděl rady, a udělal z něj krásné a živé představení. Měl jsem tam pozoruhodnou roli, která nesla pojmenování „záhadná existence“. Pořád jsem byl trošku pod parou, a protože se Schorm dozvěděl, že hraji na harmoniku, vymyslel mi entrée s heligonkou. V jeho Alžbětě anglické jsem ztvárnil Bacona. Schorm opravdu uměl uplést z ničeho bič, což se mu podařilo i u nijak výjimečné moldavské hry Ptáci našeho mládí. Škoda, že trošku prošuměla, protože Mahenka se zrovna nacházela v rekonstrukci a my s titulem vystupovali střídavě v Redutě a na Výstavišti. Všechna jeho představení byla hutná zejména po herecké stránce. Pod Schormovým vedením ze sebe herci vydali opravdu maximum. Snad vůbec nejlepší Schormovou inscenací bylo Dvanáct rozhněvaných mužů. Měli jsme tenkrát obavy, protože v době, kdy jsme hru zkoušeli, byl u nás ještě v živé paměti stejnojmenný film s Henrym Fondou a Jiřím Voskovcem. Říkali jsme si, jestli se to vůbec dá hrát. Dvanáct chlapů zavřete do jedné místnosti a přes dvě hodiny se tam řeší jediná věc - jestli obviněný kluk zabil nebo nezabil. Není tam ženský element! A divadlo bez ženských bývá příšerné. Dejte to dohromady! Když jsme však začali zkoušet, zažívali jsme naprosté dobrodružství. Schormovy poznámky byly geniální. Nikomu neradil - Teď vstaň, běž tam... Jednou, když se zvedl pan Vágner a šel někam do kouta, kde už stál pan Němeček, osopil se na něj: „Co tady děláš? Tady jsem včera stál já!“ Schorm na to povídá: „Ale chlapci zlatí, vždyť si na jevišti překážejte, vrážejte do sebe, ať vám padají z rukou věci na zem, berte všechno do hry.“ A vzniklo velice autentické představení, přičemž Schormovi se podařilo hru výborně obsadit i typově, protože každá postava má jiný charakter i psychologii. Nádherně také vymyslel závěr. Na konci jsem si jako osmý muž, kterého hrál ve filmu právě Fonda, ještě balil aktovku a házel papíry do koše, a když jsem odcházel, u dveří na mne čekal pan Hájek, aby mi řekl: „Těšilo mě, že jsem vás poznal.“ Na zkouškách Evald podotkl, že v té chvíli pak pustí nějakou muziku. A já si tenkrát myslel - na co muziku? Nikde jinde totiž v inscenaci nebyla. Na poslední generálce k té situaci došlo. V momentě, kdy jsem končil, jsem z dálky slyšel volnou větu z Deváté Beethovenovy symfonie. Ještě teď, po třiceti letech, mne to dojímá! Sedl jsem si, nebyl jsem schopen slova a po tvářích mi tekly slzy. On jako filmový režisér moc dobře věděl, co muzika umí, že navrství emoce. Ještěže to udělal na generálce, protože nechat to až na premiéru, tak bych tam snad seděl dodnes. Pocitově to ohromně zapůsobilo, i diváka to muselo zasáhnout..
• Známe vás spíše jako herce charakterních rolí. Zahrál jste si i zloducha?
Nevím, jestli je to dáno typem, jak člověk vypadá, nebo i vnitřním ustrojením. Ale myslím, že i pár záporných figur jsem měl. Nicméně vždycky jsem se snažil, aby postava, kterou ztvárňuji, nebyla jenom hodná nebo zlá. Celý můj přístup k Vávrovi z Maryši spočíval v tom, že jsem ho tvrdě obhajoval. To přece není jenom zloduch! Je to nešťastný člověk, který potřebuje vyřešit svou těžkou životní situaci. Doba byla taková, spojovaly se majetky, vždyť Mrštíci napsali sociální drama. Určitě jsem nehrál jen dobráky. Vždy mne ovšem lákaly spíš složitější a komplikovanější postavy, jako třeba Myškin nebo Čechovův Ivanov.
Ladislav Lakomý - říjen 2006. Foto Šárka Motalová.
V roce 2009 propůjčil Ladislav Lakomý svůj hlas Chudobce v inscenaci Mahenovy činohry Broučci.
cz