Od této sezony 2011/2012 vede Janáčkovu operu Národního divadla Brno Eva Blahová. Profesorka perního zpěvu, která má studenty po celém světě. Na Slovensku získala titul Žena 21. století. V USA ji ocenili jako Ženu roku 2006. Vloni obdržela dvě významná státní vyznamenání. V lednu od prezidenta Slovenské republiky státní vyznamenání Ľudovíta Štúra II. stupně. V prosinci pak pro změnu od rakouského prezidenta Das „Goldene Ehrezeichen für Dienste um Republik Österreich“.
• Jak se stane žena Ženou roku a ještě k tomu ve Spojených státech amerických?
Nejprve mě do USA pozvali, tuším, na recitál do Washingtonu. Po té přišly další nabídky koncertů i do jiných měst a států (např. New Yersey, Washington D. C. atd). Spolupracovala jsem s Univerzitou v Green Way ve státě Wisconsin. Zde se mi podařilo založit hudební soutěž české a slovenské hudby. Podobná soutěž se koná už asi 20 let v Kanadě a já jsem si říkala, vždyť Antonín Dvořák působil ve Spojených státech amerických jako ředitel konzervatoře, v Iowě trávil léto…, tak proč neuspořádat soutěž také v USA. V Iowě je jediné československé muzeum, které otevírali prezidenti Václav Havel, Bill Clinton a Michal Kováč, a tam jsem měla jako úplně první recitál. Tento recitál jsem podmínila tím, že chci zazpívat ve Spillvillu, kde Antonín Dvořák působil. A povedlo se. V tamním kostele jsem zpívala Biblické písně za doprovodu historických varhan, na nichž hrával sám skladatel. Tím vším jsem se dostala do povědomí americké veřejnosti. Pak jsem neočekávaně obdržela tento titul, na který mě navrhl The American Biographical Institute z North Carolina (v roce 2006 poznámka red.) Moje spolupráce s touto institucí pokračovala i dále. Vloni mě pozvali na Světové forum (World forum), které se konalo v Cambridgské univerzitě v Anglii. Byla jsem zde jako vůbec první zástupce ze Slovenska. Tohoto fora, jež se koná pokaždé v jiné části světa už asi 30 let, se účastní kolem 150 lidí ze zhruba 40 zemí. Přednáší pouze omezený počet účastníků, za mě to bylo 15 přednášejicích. Byla jsem v sekci Education (Vzdělávání) a mým tématem bylo Hudební vzdělání na Slovensku. Zaměřila jsem se na naši operu a operní pěvce. V průřezu jsem se věnovala od prvního operního pěvce na Slovensku, což byl shodou okolností můj táta Janko Blaho (1901-1981), až k těm nejmladším. Byla to pro mě velmi zajímavá zkušenost a můžu říct, že jsem před přednáškou měla velkou trému, protože auditorium tvořili odborníci z rozličných oborů: medicíny, výzkumu, politiky, pedagogové, umělci, manažeři… – tedy velmi pestrá paleta. Letos v létě mě pozvali na další World forum do San Franciska.
• Jak došlo k sepětí Národního divadla Brno, konkrétně Janáčkovy opery, a Evy Blahové?
Abych pravdu řekla, takovou tichou nabídku jsem už jednou dostala. Bylo to v Bratislavě do Národního divadla. V každém případě jsem byla mile překvapena, když mě pan ředitel Daniel Dvořák oslovil v Praze právě na premiéře Parsifala. Nechala jsem si dva týdny na rozmyšlenou, protože si uvědomuji, že to je velice zodpovědná funkce, která obnáší širokou paletu krásných věcí, ale určitě i problémů. Nějaké organizační zkušenosti mám, když se mi podařilo založit v Americe soutěž, tak doufám, že je zde zužitkuji.
Hodně jsem nabídku zvažovala, protože jsem si vědoma také toho, že jsem hodně vytížená jako pedagog a žádaný pedagog, mohla bych učit 48 hodin denně a skutečně po celém světě. Učila jsem až na univerzitě ve Vancouveru, japonské Ósace, v Yokohamě, v Jižní Koreji, takže jsem si vědoma toho, že některé své aktivity budu muset omezit.
• S čím přícházíte do brněnské opery?
Já Janáčkovu operu znám. Hodně mých žáků zde působilo. Vždycky jsem jejich výkony sledovala, jezdila na jejich představení. Nedá se říct, že znám celý repertoár, ale vím toho poměrně dost.
V každém případě člověk musí vycházet z prostředí, v němž se nachází. Vím, jaké je brněnské publikum. Trošku konzervativnější. Já jsem možná taky konzervativnější. Od mých tří let jsem byla na jevišti. Znám divadelní provoz, dokonce jsem odehrála všechny dětské a mladé role. Na dvou produkcích, Hoffmannovy povídky a Vzkříšení od Jána Cikera, jsem působila jako asistentka režie ve slovenském Národním divadle. V každém případě si myslím, že program a dramaturgie by měly být takové, aby si každý návštěvník přišel na své. Samozřejmě stavím na světovém repertoáru, který lidé mají rádi, ale je potřeba dát šanci i hudbě 20. a 21. století. Člověk v takové funkci musí zvažovat. Mým zájmem je mít plné Janáčkovo divadlo. Ráda bych, aby návštěvnost byla dobrá, aby diváci rádi chodili na naše produkce a aby chodili do divadla na sólisty, na pěvce. To je moje idea. Dá se říci, že 50. léta minulého století byla ve znamení velkých operních hvězd. Pak přišla doba velkých operních dirigentů a konec 20. století je obdobím režisérů.Ovšem hlavně činoherních režisérů, kteří pro operu nemají vždy takové porozumění, protože nejsou hudebně vzdělaní a neumějí třeba ani přečíst partituru. A mě hodně vadí, když režiséři jdou proti hudbě. Opera byla vždy o krásné hudbě a zpěvu. Ráda bych do Brna přivedla mladou talentovanou generaci, která by dělala dobré jméno divadlu. Tady v Brně talentovaní sólisté samozřejmě jsou, ale soubor se musí trošku dobudovat, aby nebyl až tolik závislý na hostujících umělcích. Doufejme, že budou mít zájem příjít do Brna, protože po talentech vždycky sáhnou i renomovaná divadla s velkým finančním zázemím.
• Už jste se zmínila, že na podiu jste poprvé stála ve třech letech? Jak k tomu došlo?
Ano, bylo to v Madama Butterfly s tatínkem. Táta s mámou mě přivedli do divadla. Táta zpíval postavu Pinkertona, takže byl můj jevištní otec.
• U vás doma se zpívalo pořád…
Maminka nezpívala, táta každý den, protože cvičil a studoval role.Také učil, např. Gabriela Beňačková je jeho žačka. Tak jsem poslouchala a učila se.
• Na Vysokou školu múzických umění jste se dostala v 17 letech bez konzervatoře?
Bez konzervatoře, protože táta mě na ni nepustil. Musela jsem mít všeobecné vzdělání. On také nejprve absolvoval právo na Karlově univerzitě a pak ho jeho tatínek pustil k opeře. Já jsem vystudovala matematicko-fyzikální gymnázium.
• Po vysoké škole jste udělala konkurz do Drážďanské opery…
Ano, v roce 1968. V květnu jsem udělala úspěšně konkurz, ale přátelé z východu mi změnili celý život. Při ruské okupaci všichni umělci z NDR na protest odešli. Já taky. Ale vzpomněla jsem si že mi volal Robert Schollum z Vídně, tak jsem si řekla, zkusím ještě na přijímačky do Vídně. Pamatuji si jako dnes, že jsem zazpívala jeden a půl řádku z árie a byla jsem přijata. V Bratislavě jsem v té době potkala Zitu Frešovou-Hudecovou. Zeptala se mě, co dělám. Tak jsem jí řekla, že jsem přijela z Německa, že teď jsem začala studovat ve Vídni. Zeptala se mě, jestli nechci učit. Tak jsem nastoupila jako asistentka na VŠMU, posléze jsem tam působila jako odborný asistent, pak docent. Dvanáct let jsem pracovala na katedře herectví a režie VŠMU a učila jsem naši slovenskou hereckou elitu: Zdenku Studénkovou, Kamilu Magálovou a všechny krasavce, Joža Vajdu, Jána Galoviče a další. Učila jsem je hlasovou výchovu a zpěv a přitom jsem učila ještě všechny televizní moderátory a hlasatele. To byla obrovská a dobrá škola. Hodně mi dala. Někdy byli herci hodně talentovaní, ale neměli techniku.
Po letech mě rektor Miloš Jurkovič pozval na katedru zpěvu, kterou tehdy vedla Mária Kišonová-Hubová, matka Martina Huby. Můj první žák byl tenor. Řekla mi, víš, ty jsi mladá, já se s těmi tenory trápit nebudu, já si vezmu soprány. Hned na začátku mě hodili do hluboké vody a jsem jim za to vděčna. Díky tomu jsem tenorový repertoár poznala podrobně. Musím říct, že jsem nikdy nechtěla být pedagogem. Paní Vilma Janická naše přední astroložka mi říkala, ano umělecky to bude u vás dobré, ale vy budete pedagog a jaký! Nebudu paní Vílmo, tvrdila jsem. A vidíte… měla pravdu.
• Vy jste pedagog, ale zpívala jste pořád. Tuším do roku 2007?
Ano, 2007. Byl to takový zvláštní zážitek. Právě jsem zpívala Dvořákovy Biblické písně ve Finsku v doprovodu varhan. Bylo to v kostele. Na svůj výstup jsem čekala venku. Právě zapadalo slunce. Stála jsem na hřbitově, byl krásný západ slunce, kolem mě leželi lidé, kteří se už museli rozloučit se světem a jak se tak slunce klonilo více a více k obzoru, najednou mě zaplavil takový zvláštní pocit - tohle bude můj poslední koncert. Odzpívala jsem, koncert byl krásný, měla jsem výborné finské i švédské kritiky. Ale člověk musí umět odejít. To je velké umění. Já jsem stále zpívala dobře i se svými žáky oratoria, mše, recitály a musela jsem se udržovat, abych to vedle těch mladých ustála. Můj hlas nenesl žádné znaky věkového rozdílu. Ale skončila jsem a udělala jsem dobře, že jsem se tak rázně odstřihla. Od té doby mi nikdy koncertování nechybělo. Říkám, že mí žáci zpívají za mě. Jsem ráda, že mám více času. Jezdím od Metropolitní opery, Covent Garden, Berlín, Vídeň, Salzburg a další významné světové operní domy se svými žáky. Slyším jejich výkony a to mě naplňuje. Rozhodnutí přestat zpívat přišlo nečekaně a správně.
• Dalo by se říci, že jste osudový člověk? Tím nemyslím, že byste se osudem nechala vláčet. Na to nevypadáte.
Myslím si, že jsem po mamince. Ona byla úžasně pracovitý člověk a táta byl skutečný profesionál. Tu disciplínu jsem dostala z domu. Myslím, že i tu pracovitost. Tatínek byl první operní profesionální pěvec na Slovensku, byl 45 let v divadle a pro mě byla výchozí situace na Slovensku obtížná. Vzhledem k tomu, že jsem byla Blahova dcera, optika lidí kolem byla na mě zaměřena daleko více a přísněji než na jiné. Proto jsem také šla studovat druhou vysokou školu do Vídně. Tam jsem každý den navštěvovala operu. Jako studenti jsme mohli do divadla zadarmo na stojáka na index. Nevím, jestli to ještě dnes lze. Dole ve vídeňské opeře jsou místa na stání. Tam jsme si na „naše“ místo uvázali šátek a já jsem viděla celou plejádu velkých dirigentů.
Posléze jsem jezdila do Salzburku jako „novinářka“. Psala jsem pro jeden hudební časopis zprávy, jinak jsem se do zahraničí na určitý čas nemohla dostat. Zažíla jsem a ne jednou Herberta von Karajana na živo a musím říct, že to byl pro měl opravdu velký zážitek. A další světové dirigenty například Claudia Abbada, také orchestry a perfektní ansámblové Mozartovy opery, které byly provedeny bezchyby, a recitály, kdy diváci znali partituru dopodrobna. Tak jsem se učila celý život a učím se pořád. Ale když se mi něco nelíbí, odejdu klidně i z Metropolitní opery.
• Jak se těšíte na novou sezonu v NDB? (rozhovor byl pořízován v létě před zač. sezony)
V první řadě stabilizujeme repertoár. Jsou zde krásné tituly. Perikola je zajímavá opereta a Rusalka je titul, který patří nejen do každého českého ale i světového repertoáru. Režiséři si na ní rádi zkoušejí nové režijní postupy (úsměv). Elektra je jedna z nejlepších ale i nejtěžších Straussových oper, která v Brně, myslím, dlouho nebyla. Takže sezona 2011/2012 by mohla být hezká. Vynasnažím se vyprofilovat a připravit další sezonu k plné spokojenosti diváků.
Profesorka Eva Blahová při rozhovoru s bývalým um. šéfem JO Roccem. Fota J. Hallová
cz