Patrik Ouředník (1957)
EUROPEANA
Česká premiéra 9. června 2011, Divadlo Reduta
Režie: Jan Mikulášek
Dramatizace: Dora Viceníková a Jan Mikulášek
Dramaturgie: Dora Viceníková
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Hudba: výběr
Obsazení:
Dita Kaplanová
Zuzana Ščerbová
Marie Jansová
Ondřej Mikulášek
Václav Vašák
Jiří Vyorálek
Jan Hájek
Jiří Kniha
Reprízy: 10. a 24. 6.,24. 9., 10. 10.,13. 11., 13. 12.
• • • • •
Dějiny jsou záležitost tragikomická: každý si tudíž přijde na své. Vyzrát na ně nelze, pročež roníme slzy. Smíchu nebo pláče.
Patrik Ouředník, Reflex (rozhovor s Jiřím Rulfem)
Europeana
Europeana: evropské dějiny dvacátého století líčené s nadhledem, humorem i sžíravou ironií.
V původní dramatizaci uvádíme tento strhující komentář k uplynulému století, ve kterém sehrála důležitou roli válka, vynález podprsenky i perforovaného toaletního papíru. Banality i klíčové okamžiky zde dostávají stejný prostor a výsledkem je nový pohled na naši minulost. Skrze humor, ironii, mystifikaci i přesná fakta vyvstává bizarní svědectví o světě dvacátého století. Kniha Patrika Ouředníka zvítězila v anketě Lidových novin o nejzajímavější knihu roku 2001, byla nominována na cenu Magnesia Litera 2001 za beletrii a přeložena do více než dvou desítek jazyků.
Vlastimil Hárl o Europeaně napsal: „Ouředníkův text, pohybující se na pomezí beletrie a esejistiky, je provokativním pokusem, jak v jednolitém, avšak výrazně heterogenním tvaru, propojit prvky moderny a postmoderny. Jinými slovy ztvárnit prožitek světa bez Boha v asambláži fiktivních epizod, dokumentárních prvků, historických dat, úvah a parafrází. Anebo ještě jinak a zjednodušeně řečeno, vyjádřit ústřední téma moderny postmodernistickými prostředky - a máme tu dvacáté století jako na dlani.“
Patrik Ouředník
Prozaik, překladatel a esejista Patrik Ouředník se narodil 23. dubna 1957 v Praze. Po absolvování základního vzdělání se živil jako knihkupecký příručí, pomocný archivář, skladník, listonoš, domácí dělník a sanitář. V letech 1974-1976 studoval herectví a divadelní režii na Lidové škole umění v Praze.
V roce 1985 emigroval do Francie. Překládá z francouzštiny (Rabelais, Jarry, Queneau, Beckett, Vian ad.) i do francouzštiny (Vančura, Hrabal, Holan, Skácel, Holub a další); mj. autor rabelaisovského pastiše Pojednání o případném pití vína (Praha 1995).
Patrik Ouředník propojuje odborný zájem (lingvistika, literární věda, překladatelské praxe) s vlastní původní slovesnou tvorbou. Přitom platí, že autor v odborné sféře odmítá téměř tradiční českou univerzitní odtrženost od každodenní jazykové praxe, v oblasti překladu pak lze z jeho textů vypozorovat nejen solidní literární, ale i multioborovou erudovanost (sympatie k experimentálním postupům, respektive křížení a prostupování zájmů odborně historických, sociologických, psychologických ad.). Výslednicí těchto zdánlivě mimoběžných tendencí jsou texty, v nichž se Ouředník neotřele a bez svazujících klišé pouští do výkladů a interpretací látek, které obvykle náležejí rigidnímu vědeckému poli. V prvotině, lexikologické práci Šmírbuch jazyka českého, se autor pokusil podchytit argoticko-slangovou rovinu jazyka. Nenabídl ovšem typ odborné práce, která by dodržovala striktně stanovená výkladová pravidla a pevnou kostru dílčích hesel. Při výběru materiálu se odvolával na vlastní jazykový cit, popřípadě na potřeby, které vyžadovala jeho překladatelská praxe. Stejně tak zařazené citáty z literatury nevykládá podle předem stanoveného klíče, nýbrž se nechává vést podvědomým asociativním proudem. V publikaci Aniž jest co nového pod sluncem se Ouředník obrátil k biblické tématice a čtenáři předložil „slovník biblismů a parabiblismů“, v němž vysvětluje dnes běžně užívané jazykové obraty v původním biblickém kontextu. Smyslem slovníku však je „nejen ozřejmovat – etymologii, věcnou historii slov a spojení atd. –, ale nabídnout cosi, o čem se dá z jazyka přemýšlet dál, až k poslání jazyka v životě člověka a lidské pospolitosti. (…) Ouředníkův slovník biblismů může udělat víc, než díla tohoto druhu dělají obvykle, tedy informovat o významech a původech různých jazykových spojení – může přispět k obnovování naší zapomínané jazykové i kulturní zkušenosti,“ napsal v předmluvě literární historik Alexandr Stich. Vedle dvojice jazykově kreativních básnických knih Anebo a Neřkuli Ouředník obohatil českou prózu dvojicí experimentálních titulů: v prvním z nich navázal na „hry na vzpomínání“ Joe Brainarda a Georgese Pereca, a to knihou Rok čtyřiadvacet. Základem těchto výprav do autorské paměti jsou fragmentární vzpomínky uvozené formulí „Vzpomínám si“. Jde o útržky z let 1965 až 1989, v nichž si autor vybavuje momentky jednak ze svého soukromého života, jednak z tak zvaných „velkých“ společenských událostí. Jejich řazením napodobil mezerovitost lidské schopnosti ukládat vzpomínky: postupně ubírá z čtyřiadvaceti po sobě následujících kapitol jeden z původních čtyřiadvaceti záznamů. „Filtr paměti se omezuje na vytřídění postřehů, které autor zřetězuje podle jiných mechanismů, než by žádala logika politického nebo sociologického záznamu doby: situační klišé, věcné detaily, zlomky promluv, truismy, automatismy, tiky jsou nahlíženy prizmatem autorského subjektu a ´prožitky´, jakkoli z většiny generačně zaměnitelné, nereprezentují celý kolektiv či život v komunismu jako takový,“ napsal v doslovu Vlastimil Hárl. Ouředníkův pohled tak zůstává individualizovaný, stále intenzivně vyhraněný, aniž by k hodnocení okolního dění vyslovil jediný soud. Doba se tu demaskuje sama svým jazykem, který je náhle vytržen z dobového komunikačního kontextu a nasvícen pod autorským mikroskopem. Druhý Ouředníkův prozaický počin Europeana přináší „stručné dějiny dvacátého věku“, jak zní podtitul, nazírané nikoliv objektivní optikou, ale pohledem „zdola“. Kniha tudíž nerespektuje chronologickou lineárnost, nehierarchizuje dobové události, nehledá řetězec příčin a následků, nepersonalizuje dějiny. Stala se naopak sumářem obyčejnosti, zrovnoprávňuje skutečnosti banálního charakteru s ději, které přinášejí smrt miliónům lidí. Prozkoumává degradaci lidskosti, která je pohlcována absurdními mechanismy establishmentů různého ideologického ražení a která zaprodává svůj duchovní rozměr bohapustým materialismům. „Co je pravda? Historická pravda dějin? Literární pravda textu? Pravda utopií? Pravda paměti?“, stojí na obálce Ouředníkovy knihy. To jsou otázky, na které autor nedává jednoznačné odpovědi, neboť shromážděná fakta a text hovoří samy za sebe.
(In: Portál české literatury)
• • • • •
Jan Mikulášek
Pochází z rodiny s bohatými uměleckými kořeny. Jan Mikulášek se rozhodl studovat režii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kterou však po dvou letech opustil. Vzápětí se stal uměleckým šéfem brněnského divadla pro děti Polárka, ze kterého během tří let vytvořil progresivní scénu i s repertoárem pro dospělé. K nejvýznamnějším inscenacím zde patří Brechtův Přelet přes oceán. Již v Polárce začíná spolupracovat s výtvarníkem Markem Cpinem, se kterým nadále vytvoří jedinečné tvůrčí spojenectví. Od roku 2005 zaujal post uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče, jehož repertoár se zaměřuje především na dospívající publikum. Volba Mikuláškových titulů zde je poznamenána snahou o diváckou atraktivnost a dramaturgickou vyhraněnost – volí především současné texty a přepisy filmů. Po dvou letech se vedení divadla vzdává, aby dál se souborem spolupracoval jako hostující režisér. Pravidelně také spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským a také s dalšími scénami (Národní divadlo Brno, Divadlo Husa na provázku, Divadlo v Dlouhé a další).
Mikuláškův přístup je charakteristický důrazem na stylizaci, fascinací žánrovými pravidly a dále silnou vírou v příběh. Vychází z podrobného čtení situací a charakterů, aby se následně osvobodil a prudce odrazil od zatěžkávacího realistického vidění. Ruší snahu o psychologický realismus a na jeho místo dodává hyperbolu, nadsázku, stylizaci. Význam textu podporuje či převrací zvnějšku: dekonstrukcí fyzického jednání herců a stylizovanou artikulací. Divadlo pro něj není jen platforma k hlásání velkých myšlenek, ale kolbiště, ve kterém každá postava musí obhajovat svůj názor. I významově upozaděné postavy s sebou nesou téma, čímž se struktura textu obohacuje, vrásní, témata přinášená figurami se zmnožují a vztahy znesnadňují.
Mikuláškova režie je výrazně ovlivněna filmovými postupy – kromě toho, že ve výčtu Mikuláškových režií nalezneme řadu filmových přepisů, prvky filmové řeči jsou přítomné i na scéně. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Druhou výraznou inspirací je výtvarné umění, ze kterého „přebírá“ důraz na mizanscénu a svícení. Tvar Mikuláškových inscenací je nepřehlédnutelný a specifický, přičemž však forma nedusí obsah. Mikulášek dokazuje, že přísně stylizovaný herecký projev je nositelem nuancí a obsahu mnohem naléhavěji než ona rozšířená tendence k psychologickému prožitku.
Jan Mikulášek je také poučený v žánrech, inklinuje ke groteskní stylizaci, pro kterou nachází prostor i ve velkých dramatech. Hledat všeprostupující téma v jeho režiích je svízelné, neboť volba titulů zahrnuje jak klasická dramata (Hamlet, Heda Gablerová, Krvavá svatba, Tři sestry), tak i populární kusy (Zběsilost v srdci, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Fantom z Morrisvillu). Jedním z mnoha témat, která se však v jeho tvorbě znatelněji rýsují, je situace člověka, který se ocitá před zásadní volbou – prožívá jistou nespokojenost se stávajícím řádem věcí a zároveň i strach ze změny. Člověk ničený konvencemi a dusící morálkou, který ať už se pokusí o realizaci vnitřní revolty či ne, končí tragicky. Život jako prohraný boj, ve kterém hrdina místo štěstí zažívá prohry a zklamání. Pesimistický a bezvýchodný obraz světa je Mikuláškovi vlastní, z jeho inscenací přes živý rumraj i nadsázku prosakuje melancholie a ztráta iluzí. Jeho vidění a zobrazování světa snad nejlépe postihuje replika Hedy Gablerové: „...život tak ubohý, dokonale groteskní, takový totiž je“.
Poslední inscenace Jana Mikuláška v Divadle Reduta – Korespondence V + W - získala mimo řady pozvání na prestižní tuzemské i zahraniční festivaly, nominace na ceny Thálie a Ceny Alfréda Radoka také cenu Nadace českého literárního fondu.
• • • • •
Jan Hájek
V roce 2001 začal studovat herectví na JAMU v Brně. Studium po čtyřech semestrech opustil a působil v Divadle Polárka, kde hrál už od roku 2000 (např. Duncan v Macbethovi, Lindberg v Letu přes oceán, Malthus v Klubu sebevrahů, Pan Dlouhý ve hře Archandělé nehrají biliár). V té době zaujal režiséra Juraje Deáka, který ho obsadil do titulní role Hamleta (2002) v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde získal ještě v tomtéž roce angažmá. Ztělesnil zde řadu významných rolí. Po Hamletovi následoval Jeník v Motýlu na anténě, Helikon v Caligulovi, Elling ve hře Elling a Kjell aneb Chvála bláznovství, Meckie Messer v Žebrácké opeře, dále Karel IX. v Královně Margot, Šlomo Herzl ve hře Mein Kampf , Marcel v divadelní adaptaci Sladkého života, Raskolnikov ve Zločinu a trestu a další. V roce 2006 mu byla udělena Cena Thálie v kategorii mladý umělec do 33 let. Členem činohry Národního divadla byl od září 2006 do roku 2011. Ztvárnil zde postavu Jana v Jiráskově Otci a Antonína ve Františákově hře Doma, hrál také Palamona v Shakespearově a Fletcherově hře Dva vznešení příbuzní, Mlynáře v dramatizaci Němcové Babičky a Reynira v Sigurđssonově hře Den naděje. Dále ztělesnil postavu Bobčinského v Gogolově Revizorovi, Petříka v Moliérově Donu Juanovi, Bassania v Shakespearově Kupci benátském, na Nové scéně hrál Pištce a Stephena ve Stoppardově Rock´n´Rollu a Lena v Bondově hře Spaseni. Spolupráce s Divadlem Reduta bude pokračovat i v další sezoně (Anna Karenina a Nenápadný půvab buržoazie).
cz