Národní divadlo Brno

Jiří Pokorný

Hvězda stříbrného plátna

 „Být filmovou hvězdou znamená, že člověk vystavuje svůj život úplně ze všech stran. Nikdy vás nenechají v klidu, jste jednoduše štvaná zvěř.“      Greta Garbo

Česká premiéra 4. března 2011 v Divadle Reduta

Režie: Jiří Pokorný

Dramaturgie: Dora Viceníková

Scéna: Daniel Dvořák

Kostýmy: Kateřina Štefková

Hudba: Ivan Acher

Choreografie tanga: Gabriela a Petr Nečasovi

Osoby a obsazení:

Ona…………………………………………....Jitka Frantová j. h.

Ricky…………………………………………..Jiří Vyorálek j. h.

Karl, Bertie ………………………….………..Vladimír Krátký

A1, Marvin…………...…………………….….Petr Bláha

A2, Bill, Norman..……...……………….…….Václav Hanzl

Lily...…………………………….………….…Simona Zmrzlá j. h.

Luisa………. ………………………………….Jitka Bednářová j. h.

Joe……………………………………………..Jan Novotný j. h.

Šimpanz…………………………………Gabriela Nečasová j. h. / Ondrej Zaviatič j. h.

Hudbu nahráli: Jana Vébrová, Ivan Acher, členové Agon Orchestra a NUO

Nejbližší reprízy: 5., 6., 10. 3.

                            29. a 30. 4.

                            3., 4., 5. 5. a 17. 6.

Inspirací pro původní text Jiřího Pokorného Hvězda stříbrného plátna byl klasický hollywoodský film Sunset Boulevard Billyho Wildera z roku 1950. Vyprávění o nezvladatelné touze bývalé hvězdy němého filmu po návratu na filmové plátno, o nezvladatelné touze po slávě. Zkrátka Hollywood - továrna na sny a noční můry, země, kde slunce nezapadá, kde se klečí před modlami, ale jen dokud na ně dopadá umělé světlo.

Joe: "You’re Norma Desmond.
You used to be in silent pictures. You used to be big."

Norma: "I am big. It’s the pictures that got small."

Sunset  Boulevard, 1950

Jitka Frantová se narodila v Brně, kde na JAMU vystudovala herectví. Po krátkém angažmá v divadlech v Uherském Hradišti a v Kolíně se stala členkou Divadla Rokoko v Praze a později Hudebního divadla v Karlíně. Po sovětské okupaci 1968 jí byla zakázána umělecká činnost, celá léta v italském exilu i po něm propagovala českou kulturu a české divadelní autory. Za své zásluhy byla v roce 2005 vyznamenána Ministerstvem zahraničních věcí České republiky bronzovou medailí u příležitosti dlouhodobé mezinárodní smlouvy mezi Národními divadly Prahy a Říma, jehož byla iniciátorkou, a stříbrnou plaketou předanou prezidentem Italské republiky Ciampim za hereckou kariéru a dlouhodobý přínos ke sbližování české a italské kultury. Dnes žije v Římě zcela oddaná divadlu a tanci. V Divadle Reduta jsme v rámci festivalu Redfest představili její autorskou inscenaci Moje pražské jaro, se kterou úspěšně objela řadu festivalů a prestižních přehlídek.

Režie:

Po studiu na DAMU spoluzaložil Jiří Pokorný nový soubor Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde byl několik let i uměleckým šéfem. Uvedl zde např. Procitnutí jara či Élektru, ale také hry současných českých autorů - Pitínského, Tobiáše, Havlíkové i sama sebe. Jako autor je mimořádně úspěšný - jeho dramata - Taťka střílí góly a Odpočívej v pokoji - získaly první Ceny Nadace Alfréda Radoka v soutěži o původní hru. Kromě Ústí, za rok 2000 kritiky vyhlášeném za nejlepší české divadlo, inscenoval např. v pražském Divadle Komedie, v Divadle Na zábradlí či v plzeňské opeře (zde uvedl kontroverzní Fibichovu Šárku). Dále působil jako umělecký šéf brněnského HaDivadla, kde s velkým úspěchem mimo jiné inscenoval Jerofejevu hru Moskva Petuški, Top Dogs Urse Widmera či Ravenhillovu hru Faust (Faust je mrtvý). Od začátku sezony 2002/2003 do roku 2006 byl uměleckým šéfem Divadla Na zábradlí, kde například uvedl hry Pan Kolpert, Gazdina roba, Platonov je darebák aj. Dále režíroval v Národním divadle, v Divadle Ta Fantastika a v Divadle Reduta uvedl v české premiéře Kohoutovu hru Erós a Havlovu prvotinu Rodinný večer.

Výtvarnice kostýmů:

Kateřina Štefková se narodila v Praze, na AMU vystudovala obor scénografie. Od roku 1995 působila jako kostýmní výtvarnice v Divadle Na zábradlí, s režisérem Petrem Léblem spolupracovala na všech jeho inscenacích. Mezi režiséry, se kterými pravidelně spolupracuje, patří Jiří Pokorný (Drahomíra a její synové, ND 2005, Gazdina roba, Divadlo Na zábradlí, 2004, Terasa, Divadlo Na zábradlí, 2000; Faust je mrtev, Hadivadlo, 2000; Cizinec, Rubín, 1995 aj.), J. A. Pitínský (Radúz a Mahulena, ND, 2009, Zvony, ND, 2006, Naši furianti, ND, 2004, Ritter, Dene, Voss, Divadlo Na zábradlí, 1996; Kouzelný vrch, Divadlo v Dlouhé, 1997). Navrhuje kostýmy také pro inscenace dalších režisérů – pro Jiřího Ornesta, Juraje Nvotu, Davida Czesanyho, Petra Tyce, Jana Nebeského a další. S režisérkou Alicí Nellis spolupracovala na vzniku filmů Ene Bene a Výlet. V roce 2001 vystavovala na Trienale Novi sad. Několikrát byla nominována na Cenu A. Radoka, spolu s dalšími sedmi účastníky české expozice PQ 1999 se dělila o Zlatou trigu, na Slovensku byla nominována na divadelní cenu Dosky (Antonius a Kleopatra, SND) a pracovala i na zahraničních scénách (Schwerin, Tel Aviv, Budapešť).

Scéna:

Akademický architekt Daniel Dvořák vystudoval architekturu a scénografii u prof. Josefa Svobody na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, poté ve Vídni na Akademie der bildenden Künste (prof. Lois Egg). Po studijním pobytu v USA začal pracovat jako divadelní, filmový a televizní scénograf. Dosud vytvořil více než 200 divadelních výprav doma i v zahraničí (např. Německo, Itálie, Francie, Švýcarsko, Irsko, Řecko, Lotyšsko, Rusko, Norsko, Slovensko, Argentina, Japonsko, Korea, Mexiko, Finsko). V roce 1988 založil spolu s Jiřím Nekvasilem soubor Opera Furore, první, který se v Československu systematicky věnoval experimentální opeře. V roce 1990 byl jako intendant povolán (spolu s Jiřím Nekvasilem) k řízení Komorní opery Praha, kterou reorganizoval na Operu Mozart. V roce 1998 byl jmenován intendantem Státní opery Praha a v letech 2002 až 2006 působil jako generální ředitel Národního divadla. Od roku 2007 řídí Národní divadlo Brno.

Jako specialista na monumentální, technologicky komplikované scénografie byl přizván ke spolupráci na největších českých muzikálových projektech: Dracula (původní i obnovená verze), Monte Cristo, Rebelové, West Side Story, Miss Saigon. Rozměrový protiklad tvoří jeho práce pro loutkový film a loutkové divadlo. V roce 1991 spoluzaložil Národní divadlo marionet a je spoluautorem nejúspěšnější české divadelní produkce po roce 1990: marionetové verze Dona Giovanniho (od roku 1991 více než 4000 repríz a četné hostování v zahraničí). Dále vytvořil pro loutky zmenšeninu barokního divadelního mechanizmu (v roce 1993 Zázračné divadlo barokního světa) a sérii českých národních pohádek (1995 – 1997). V roce 2002 spoluzaložil Muzeum loutek v Českém Krumlově.

Zvláštní kapitolu jeho tvorby představují specifická světelná řešení (light design) a využívání optických klamů (le trompe d’oeil), při kterých rozvíjí originální postupy prof. Josefa Svobody. Svá díla vystavuje na samostatných i skupinových výstavách (naposledy roku 2004 v nejvýznamnější pražské galerii Mánes). Na Pražském quadrienale 1999 získala česká expozice za jeho účasti hlavní cenu – Zlatou Trigu. Za divadelní scénografii obdržel v roce 1999 Cenu Alfréda Radoka a v roce 2001 byl na ni opět nominován. V témže roce mu byla udělena Cena Masarykovy akademie umění za scénografické dílo. V roce 2002 byl francouzskou vládou jmenován Rytířem řádu umění a literatury.

Hudba:

Ivan Acher - spolupracuje s divadly Archa, Na zábradlí, s Národním divadlem a dalšími. I když jeho hudba zní na tolika jevištích i pódiích je jeho jméno neodmyslitelně spojeno především s jednou pražskou scénou - divadlem Komedie. Ivan Acher je ve svém oboru celkem nevídaným zjevem. Zběhnuvší oděvní designér se k hudbě a především skladbě dostal vlastně formou určité osobní revoluce - jednoho dne  se prostě rozhodl, že bude dělat všechno naopak..., a tak založil Centrum převzdělávání profesionálních hudebníků zpátky na amatéry. Inspirací pro něj je Rock in opposition. Pomocí různých, řekněme hodně improvizovaných, nástrojů se snaží hledat nové strukturované hudební formy. Má štěstí ve hře.