Národní divadlo Brno

Edmond Rostand ^(1868-1918)

CYRANO Z BERGERAKU

 Režie: Zdenek Plachý

Překlad: Jaroslav Vrchlický

Úprava překladu: Stanislav Moša, Jaromír Vavroš

Transkripce: Martin Dohnal, Zdenek Plachý

Dramaturgie: Marek Hladký

Scéna: Daniel Dvořák

Kostýmy: Marie Blažková

Výtvarná spolupráce: Stefan Milkov

Výběr hudby: Zdenek Plachý

Odborný poradce: Martin Dohnal

Pohybová spolupráce: Hana Halberstadt

Osoby a obsazení:

Cyrano z Bergeraku                             PETR HALBERSTADT

Roxana                                                KLÁRA APOLENÁŘOVÁ

Kristián de Neuvillette                         JAKUB ŠAFRÁNEK

Hrabě de Guiche                                 PETR BLÁHA

Kapitán Carbon                                   JAN GRYGAR

Raguenau                                            JIŘÍ PIŠTĚK

Le Bret                                                 DAVID KALOČ

Ligniére                                               LUBOŠ ONDRÁČEK

Montfleury                                           ONDŘEJ MIKULÁŠEK

de Valvert                                            MARTIN SLÁMA

Bellerose                                             VLADIMÍR KRÁTKÝ

Měšťák                                                 JAROSLAV DUFEK

Kapucín                                               JINDŘICH SVĚTNICA

Dueňa                                                  MONIKA MALÁČOVÁ

Matka Markéta                                     MARIE DURNOVÁ

Sestra Marta                                        SANDRA RIEDLOVÁ

Sestra Klára                                         TEREZA GROSZMANNOVÁ

Dvě preciózky, 1.2. sestra                    KRISTÝNA JIROUŠKOVÁ

                                                                 ZUZANA ŠČERBOVÁ

 Encyklopedické heslo:

ROSTAND Edmond — CYRANO Z BERGERAKU

(Cyrano de Bergerac) — 1897

Historická komedie francouzského novoromantismu, nejslavnější autorovo dílo.

Titulním hrdinou pětiaktové veršované komedie je histor. postava libertina Cyrana de Bergerac, spi­sovatele a vojáka, který žil v 17. stol. Rostandův Cy­rano miluje krásnou preciózku Roxanu. Svou lásku před ní taji, obávaje se výsměchu a odmítnutí pro fyzickou ošklivost (obrovský nos). Roxana se zami­luje do mladého krasavce, kadeta Kristiána de Neuvillette, aniž tuší, že Kristián postrádá vytříbenou jemnost ducha. Cyrano se stane nezištným zpro­středkovatelem jejich lásky. Adresuje Roxaně ve jménu Kristiána vřelé, láskyplné a duchaplné dopi­sy, při nočním dostaveníčku zastoupí Kristiána a oslní Roxanu hloubkou citového vyznáni. Překazí milostné záměry, které má s Roxanou hrabě de Guiche a dopomůže mladým milencům k sňatku. Bez­prostředně poté jsou Kristián i Cyrano odveleni se svým plukem z Paříže do bitvy o Arras, v níž Kristián padne. V posledním jedn., odehrávajícím se po 14 letech, se Roxana, jež nalezla útočiště ve zdech kláštera, naposled setkává se Cyranem, který při­chází na obvyklou přátelskou návštěvu. Je smrtelně zraněn po úkladném útoku osobního nepřítele. Te­prve nyní Roxana pochopí celou pravdu, vyznává se Cyranovi ze své lásky, avšak Cyrano umírá.

Reálné prvky, které Rostand převzal ze Cy­ranova života (účast v bitvě u Arrasu, láska k sestřence Roxaně — Madeleine Robineauové, úklady nepřátel), zpracoval s básnickou li­cencí, příznačnou pro žánr histor. komedie. V titulní postavě vytvořil s romant. patosem velkého dram. hrdinu, plnokrevnou postavu, schopnou velkých citů a činů. Protiklad Cyra­novy duševní krásy a ušlechtilosti tvoří gro­teskně zveličená ošklivost jeho zevnějšku. Princip sjednocování protikladů je příznačně romantický, stejně jako další prvky tematické (balkónová noční scéna se záměnou jednají­cích postav, tajný sňatek, klášterní útočiště).

V dobovém kontextu konce 19. stol. zname­nal C. reakci na naturalismus, který redukcí obrazu člověka zbavil divadlo celistvé dram. postavy. Rostand, postrádající ideál člověka schopného mocných vášní a činů a velkých mravních kvalit, navázal na romant. tradici hugovskou (především na dr. Ruy Blas) i na hrdinské téma dramatiky Corneillovy. Navrá­til dramatu kouzlo poezie a efektní fabuli. Tě­mito kvalitami získal C. okamžitý obrovský úspěch a byl značně přeceňován, ačkoliv před­stavoval z hlediska vývoje návrat ke starým formám. Obraz romant. hrdiny se stal nicméně výrazem optimistické víry v ideální lidské možností, což je jednou ze zákl. příčin — ved­le divadelní účinnosti hry — stálé životnosti C. (oblibu hry dokládají i četné filmové verze). Drama bylo rok po svém uvedení přeloženo do češtiny a krátce nato poprvé uvedeno; tvoří trvalou součást čes. dramaturgie.

Výpisky: „Cyrano: Svůj širák odhazuji v dáli /a s grácií. Tam leží on. / Odkládám pláštík opršalý, /sepnutý párem zašlých spon, / a tasím kord. / Jen žádný shon! / Hned v úvodu boj nerozhod­nu, / pointa je mi nad zákon, / proto až při poslání bodnu" (1971a, 63).

Překlady: 1898 (1922, Jaroslav Vrchlický, Cyrano de Bergerac), 1926 (Jaromír Jahn), 1947 (1948, pře­klad 1898 upravil a revidoval Jindřich Hořejší), rozmn. 1960 (překlad 1898 upravil Jan Kopecký), 1958 (1965 1968, překlad 1898 upravil a revidoval Gustav Francl, Cyrano de Bergerac), 1971 (1975, Petr Kop­la — Jindřich Pokorný), 1971 (František Hrubín, frag­ment).

Inscenace: 1899 (Josef Šmaha, Národní divadlo, Praha). 1902 (Vendelín Budil, Městské divadlo, Plzeň), 1903 (František Lacina, Národní divadlo, Brno) 1920 (Vojta Novák, Národní divadlo, Praha), 1925 (Bohuš Stejskal, Městské divadlo na Král. Vinohradech, Pra­ha), 1928 (Rudolf Walter, Národní divadlo, Brno), 1939 (Jan Škoda, Zemské divadlo, Brno), 1946 (Emil František Burian, D 46, Praha), 1948 (Milan Pásek, Statni divadlo, Brno), 1949 (František Salzer, Národní divadlo, Praha), 1956 (Jan Strejček, Ústřední divadlo Československé armády, Praha), 1964 (Evžen Němec, Divadlo Petra Bezruce, Ostrava), 1966 (Rudolf Jurda, Státní divadlo, Brno), 1979 (Luboš Pistorius, Reali­stické divadlo Z. Nejedlého, Praha), 1986 (Jaroslav Dudek, Divadlo na Vinohradech, Praha), 1987 (Stani­slav Moša, j. h. Státní divadlo, Brno).

Literatura: J. W. Grieve, L'aeuvre dramatique d'Edmond Rostand, Paris 1931. — F. Götz (doslov k 1965). R. Souček, Cyrano de Bergerac v historii a ve hře Rostandově, Hranice 1918.

Nechápejme jinak triumfální úspěch „Cyrana z Bergeracu" než tím, že ve všem tom zmatku učinil pořádek. A rozumějme hned: starý pořádek. To je to celé, a je to právě a prostě tak. Celé to veliké a dlouhé a sporné tajem­ství vítězství Rostandova kusu neleží jinde, než že se vněm divadlo, jakožto divadlo, rozvzpomnělo na sebe samé a pro­hlásilo, že nechce být ničím jiným než dramatickým umě­ním: tedy ani inscenovaným románem, ani nedělním kázá­ním, ani debatním filosofickým kroužkem, ani sociální večer­ní školou, ani konečně okultistickou seancí. „Cyrano" byl jednoduše plebiscit: obecenstvo rozhodlo, že má již dost užit­kového společensko-moralistického propagačního suchopá­ru, thesí a odstrašujících příkladů; dost také mystických rekvisit, sabbatů, žen-květin, kněží-rytířů, graalů, tajem­ných šuškotů ve tmách a průvanů smrti; dost konečně i představení, která se podobají provozování komorní hud­by. Historickou zásluhou Rostandovou je, že ve chvíli, kdy dramatikové proměnili divadlo v katedru na jedné straně sociálně-didaktickou, na druhé straně mystickou, on je vrá­til životu. Ačkoliv to snad vyvolá překvapení, jeho vý­znam je roku 1898 téže povahy jako význam několika pros­tě veselých komických dramatiků, jeho jediných spolupra­covníků na této úloze, aniž si toho je vědom on a aniž to vědí oni: znamenitého Courtelina, který již r. 1893 vytvo­řil svého „Boubouroche", Tristana Bernarda, který r. 1897 debutuje, ba i Alfreda Jarryho, jehož „Král Ubu" je z roku 1896.

Aby na scénu vrátil život, k tomu byl Rostand přímo báječně způsobilý. Kdyby bylo třeba charakterisovat jej dvěma slovy (— a je tak nesložitý, zeje to možné—), zněla by takto: je především bravurní divadelní technik a mistr divadla — podívané. Tedy technik: „Cyrano" je virtuosně komponován. Jeho východiskem je skutečnost stejně pevná jako naprosto srozumitelná a do posledního chloupku ujasněná: Cyranův charakter. Zápletka, jednoduchá, ale skutečná, drama lásky opravdového, statečného, věrného muže, jejž mocná, ale plachá citovost zároveň nutí milovat a zdržuje milostného vyznání, — je dána a určena tímto charakterem, plyne z něho, a to jen a jen z něho, z logiky a zákona tohoto charakteru vzniká, jimi se rozvíjí, jimi a jen jimi se rozuzluje. Dovoluje sice nesčíslné peripetie, a peripetie všech druhů, komické i smutné, groteskní, tragikomické i tragické, ale ani jediná a nejmenší z nich nevybočí ani na okamžik z mezí charakterové předurčenosti a nestřílí mimo podstatu zápletky: vizte onen úžasný a pře­plněný akt II., onu fantastickou houpačku citů, kde ráz na ráz Cyrano doufá blaze, zeje milován, a čeká Roxanino vyznání, dovídá se, že je nemilován, vzchopí se k tirádě o hrdosti, je provokován šťastným sokem, snese urážky, a z lásky přemůže hrdost menší, dávaje se vést hrdostí vyšší, aby nabídl sokovi své služby a umění svého slova. A tato intrika neochabne ani na zlomek vteřiny: mistrně graduo­vána, dává růst svému napětí od scény k scéně, a děje se to bez nejmenší hledanosti, nenucené a plynule, ba s ja­kousi spodní jásavou radostí z úspěchu, která se zapaluje ze sebe samé a jako by přímo třeštila fanfárami. Ba, každé jednání i samo pro sebe je si celkem v celku větším, má vlastní radost a vlastní fanfáru, svoje vlastní napětí v gradaci celkové, neboť odhaluje vždy nový a další rys či odstín 'hrdinova charakteru a má tedy svou vlastní pointaci. A co se, za druhé, oné podívané týče, na tomto poli ovládl Rostand své úkoly stejně suverénně jako v oblasti koncepce charakteru a zápletky, a třebaže umění „podívané" je i na divadle nižšího druhu než ono druhé, není pochyb, že za svůj triumf děkoval spolu i jemu. Zde mu šly na ruku jeho vrozené smysly, visuální a koloristický typ, jejž jevil vždy ve všem všudy, i ve své lyrice, celá jeho nátura Jižana — byl rodák z Marseille — opájejícího se ochotně a zálibně barvami, obrazy, sluncem, zářivým jásotem ovzduší. Jeho 1., 2. a 4. akt, sál pařížského paláce de Bourgogne před zdvi­žením opony, cukrárna na pařížské ulici, vojenský tábor před Arrasem, to jsou široké a malebně rušné scenerie, kypivá panoramata, pohnuté fresky, na nichž bujně pulsuje život francouzského sedmnáctého věku. Pastva pro oči, ten rozbouřený zmatek herců, básníků a veršovců, kadetů a mušketýrů, preciosek a kavalírů, měšťáků, opilců, rváčů, bohémy, šlechty a lidu, něco, v čem ožívá umění Victora Huga z „dvora divů" v „Chrámu Boží Matky Pařížské". A jak skvěle si odpovídá s tímto třpytným a bláznivým re­jem onen fanfaronský Rostandův verš, v podstatě heroický alexandrin romantiků, dislokovaný dvěma a třebas i třemi přerývkami, sršící vtipy a trefnými bravadami, podobný ohňostroji a hned zase šermu, a jakoby rozstřikující se zvučnými stříbrnými okujemi nebo vločkami ve větru fantasie! Na „Cyranovi" je nejzázračnější snad právě tato virtuosní shoda všech stránek umělcovy práce, posilujících se, či lé­pe, majících se vždy a za všech okolností posilovat navzá­jem               k společnému účinku. Upozorněme nyní, s jak skvělým postřehem pro potřebu chvíle Rostand reagoval proti všem nemocem nebo omylům soudobého dramatu; lékařem byl prostinkým, ale snad proto nesmírně účinným: administro­val pouze protijedy; co odmítal, za to nabízel jednoduše opak. Obecenstvo bylo unaveno realismem a naturalismem: „Cyrano" byl komedií idealistickou. Obecenstvo se bouřilo proti thesím a didaktismu: „Cyrano" byl dílem čiré poesie. Obecenstvo mělo již dost temných nočních lidských larev: Cyrano byl hrdina jasně prostý, co na srdci, to na jazyku, a naprosto pozemský. Obecenstvo úpělo proti ibsenovsko-wagnerovské invasi nesrozumitelné a těžkomyslné ciziny: Cyrano byl Francouz do morku kostí, Francouz-typ, ba Francouz-konvence, sám jas a vtip, grácie a lehkost, odvaha, ač elegance, cit, a přec ne plačtivost, pýcha, ale nevtíravá, vyzývavost, a přece smysl pro míru a šlechetnost, prostě vše, co si během svých dějin francouzská duše (či autostylisace) přičtla za konstitutivní rys své povahy, „la clarté francaise" (Rivarol), „la mesure francaise" (Roland, klasicismus), „Fesprit frangais" (Voltaire), „la furie francaise (Marignan), _:l'élégance francaise" (Paříž), „le point ďhonneur", atd., atd. Ba, jistě že tento Cyranův charakter vzhledem k tomu, nač reagoval, stojí za bližší pozorování: proti všem oněm půlnočním povahám, jak je viděl symbolismus, které byly jen křižovatkami temných Sil z jiného světa, proti všem charakterům naturalismu, jimiž vládne jen lačný pud, materiální vášeň, dědičné zatížení nebo lež osobní či sociální, je Cyrano především a po výtce charakter sympatický. Zas jednou a konečně opět na scéně skutečný člověk, lidský člověk!, melo si říci obecenstvo. Milý, normální člověk, nikoliv apokalyptická příšera. Nor­mální, zdravý, a proto i krásný a šlechetný člověk. I on má své vady a své zatížení — je tělesně šeredný —, a toto zatí­žení ho bolí, ba je příčinou jeho neštěstí v lásce. Ale místo aby ho činilo zlým, je zdrojem mravní síly a ušlechtilosti: Cyrano trpí, a právě proto je citlivý k cizí bolesti, obětuje svou lásku a slouží lásce sokově. Postačí mu vědomí vítěz­ství nad sebou samým a vědomí cizího štěstí, které stvořil. Cyrano je vetší než jeho vlastní osud. A vskutku, pravíme, vane oněmi místy hry, kde se Cyrano povznáší nad svou osobní bolest, a zvlášť pátým aktem a scénami Cyranova umírání, dech pravé poesie a pravého mravního heroismu. A toto zvláště je veliké a představuje vůbec nejhlubší bás­nickou intuici celého Rostandova díla: nejvyšší bod Cyra­nova hrdinství, vyznění jeho osudu a mravní pointa celého dramatu, záleží v dvojjediném aktu umírajícího — v po­korném přijetí osudu, jenž ho okrádal po všechen život a zkazil mu, heroikovi a pathetikovi, i smrt, neboť mu dal smrt nehrdinskou, zákeřnou a malou; a přece i v jistotě vítězství nad osudem, neboť si z boje odnáší „štít svůj čistý!" Tento dvojtón životní vítězoslávy v smrti, s pokorou na líci a iro­nií pokory na rubu, je to největší, co Rostand dokázal, a dokázal to jen jednou!

                                                                                                Ze studie Václava Černého

                                                                                           Rostandův „Cyrano z Bergeracu“