Adolphe Charles Adam (1803-1856)
GISELLE
Romantický balet o dvou dějstvích
Premiéra 18. listopadu 2011, Mahenovo divadlo
Záštitu nad inscenací Giselle udělilo Velvyslanectví Italské republiky v České republice
Hudba: Adolphe Charles Adam
Dirigent: Pavel Šnajdr
Choreografie a režie: Robert Strajner
Podle choreografické koncepce Jeana Corralliho a Julese Perrota
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Roman Šolc
Světla: Daniel Dvořák
Choreografická spolupráce: Jana Ruggieri
•
Účinkují sólisté a sbor Baletu NDB a orchestr Janáčkovy opery.
•
OSOBY A OBSAZENÍ:
Giselle Maiko Abe, Andrea Smejkalová, Eriko Wakizono
Albert, vévoda Jan Fousek, Michal Pimek, Filip Veverka
Hilarion Gregor Giselbrecht, Petr Kondler, Václav Šutorka
Princ z Courlandu Ivan Příkaský
Bathilde, jeho dcera Camille Erskine, Eva Šeneklová
Berthe, matka Giselle Zlatoslava Beňová, Jana Ruggieri, Vanda Skopalová
Wilfrid, panoš Gregor Giselbrecht, Luděk Mrkos, Adam Sojka
Myrtha, královna vil Maiko Abe, Ivona Jeličová, Michaela Schusterová
•
Nejbližší reprízy:
19., 24. 11., 16. a 25. 2., 7. 5., 4. 6.
•
ROMANTICKÝ BALET GISELLE
Na baletní prkna vstupuje romantismus poprvé v roce 1831 v Mayerbeerově opeře Robert Ďábel O rok později (1832) je inscenována Filipem Taglionim Sylfida s hudbou Jeana Schneitzhoeffera, kterou dnes považujeme za první romantický balet a baletu nastala zlatá éra.
V roce 1841 přišel i čas Giselle. Impulsem vzniku baletu (napsaného v rekordně krátkém čase jednoho měsíce) byl příběh o vílách uveřejněný ve sbírce Heinricha Heineho K dějinám novější krásné literatury v Německu (1833), v r. 1836 vydané jako Romantická škola. H. Heine zde v části Duchové živlů vypráví legendu tradující se v jižním Rakousku, v okolí Rýna, podle Ilsy i v Harzu o nevěstách, které zemřely vpředvečer svatby, proměnily se ve víly a důvěřivého člověka utrápily k smrti. Snad jde původně o slovanskou pověst (jsou to území obývaná do 6. století Slovany). Obsah baletu s sebou nese, jak se na romantický křestní list sluší, vesnickou realitu i šlechtickou idylku, tragický milostný trojúhelník, vypjatý konflikt, smrt, tajemno lesa s rovem Gisellina hrobu, kde se křehounké víly proměňují v krvelačné zjevy. Na rozdíl od spravedlivých barokních pohádek je rozsápán pravdomluvný Hilarion a svůdce Albert je zachráněn podvedenou milou…
Giselle se poprvé hrála v Théatre de l°Académie Royale de Musique (Paris Opéra) 28. června 1841. Libreto napsal Théophile Gautier s pomocí Jules-Henri Vernoy de Saint Georgese, choreografy byli Jean Coralli a Jules Perrot, Giselle tančila Carlotta Grisi, Alberta Lucien Petipa, scénu navrhl Pierre Ciceri a kostýmy Paul Lormier. Pak Giselle viděli v Londýně (1842), Petrohradě a Miláně (1843), americkém Bostonu (1846), Petrohradě a Moskvě (1848). Vedle dalších měst i v Praze (s Dánkou Lucille Grahn, 1850). Nově vypěstovaná růže dostala její jméno, šaty měly střih a modrou barvu a la Giselle, balet dal podnět i k viktoriánskému popěvku „Ah No! You ll Not Forget Me". Paříž si ji připomněla ještě v r. 1868. Teprve po dalších šestnácti letech ji v Petrohradě inscenoval Marius Petipa. Oživil ji v duchu prvních inscenátorů, v oné klasické, originální, původní či chcete-li tradiční verzi: Coralli - Perrot - Petipa. Model nejvíce používaný, přiznávaný, zamlčovaný i kompilovaný. Giselle se rozletěla do celého světa.
V českých zemích si Giselle získávala oblibu publika jen pozvolna. Snad to bylo způsobeno absencí baletní tradice, snad nerespektováním původní choreografické předlohy nebo možná i tím, že nebyla k dispozici ideální představitelka titulní role. V pražském Národním divadle uvedl Giselle se značným zpožděním Augustin Berger (1886), patrně pro svoji ženu Giuliettu Paltrinieri, která tančila Giselle. Jedenáct repríz nesvědčí o velkém úspěchu, stejně jako čtyři nastudování Achille Viscusiho z roku 1909 a neuspěla ani Jelizaveta Nikolská se sedmi reprízami roku 1939. Po válce si Giselle konečně začala hledat cestu Československem – Košice, Bratislava, Ostrava, Olomouc, Liberec, Ústí nad Labem a Brno. Na brněnské jeviště se Giselle protančila až koncem 60. let minulého století, kdy ji zde poprvé uvedl choreograf Miroslav Kůra (1968). V živé paměti diváků pak jistě zůstává inscenace Jiřího Blažka z roku 1983 s nezapomenutelnou éterickou balerínou Soňou Zejdovou-Hanzlovskou v titulní roli.
Na balet Giselle nezapomněly ani filmové a televizní štáby, zachytily interpretaci Galiny Ulanovové a Nikolaje Fadějčeva, Alicie Alonsové a Azari Pliseckého, Carly Fracci a Erika Bruhna, mírně ozvláštněnou verzi Creole Giselle s Violette Johnsonovou a E. Johnem Shelmannem a zcela osobité nastudování choreografa Matse Eka s Anou Lagunou a Lucem Bouyem (Giselle zde není krásná a neocitá se ve světě víl, ale v psychiatrické léčebně). U nás byly natočeny Víly Miroslava Kůry (režie Petr Weigl) s Jarmilou Manšingrovou v titulní roli.
Adamova Giselle prošla celým světem. Interpretovaly ji snad všechny baletní hvězdy, primabaleríny, baleríny i regionální tanečnice. Stala se naplněným snem či zkouškou talentu - technické brilance i hereckého mistrovství.
Romantická a novoromantická „nálada“ přežila v baletu vlastně až dodnes; v každém případě do nástupu legendárního souboru Ballets Russes. Ale i ten její estetiku a kodex nezatracoval. Impresário Sergej Ďagilev dobře věděl, co baletu sluší. V roce 1909 vzdal hold celé romantické éře uvedením Fokinova opusu na Chopinovu hudbu Les Sylphides; v r. 1910 uvedl Adamovu Giselle s legendárním Václavem Nižinským a Tamarou Karsavinou; v dramaturgii souboru sem pak patří například i volba Ducha růže, Pavilonu Armidy či Kleopatry. V souvislosti s představením Giselle a Ballets Russes došlo v roce 1911 v Mariinském divadle v Petrohradě k velkému skandálu.
Václav Nižinský, který byl v té době stále ještě v angažmá carského divadla, oblékl na jednu z repríz svůj pařížský kostým navržený Alexandrem Benoisem. Na tu dobu neobvyklý střih a snad i průhlednost kostýmu způsobily v publiku ruských baletomanů velké pohoršení, jehož následkem bylo propuštění Nižinského „pro nevážnost k carské scéně“. To byl mimo jiné impuls k přerušení svazků Ďagileva s petrohradským divadlem a založení samostatné skupiny Ballets Russes se sídlem v Monte Carlu. Začala nejslavnější epocha baletu.
•••
Robert Strajner, choreograf: narozen v Krakově, studoval v Čechách, jako tanečník a později baletní mistr a pedagog působil v celé řadě divadel v Německu, Švýcarsku a Itálii, absolvoval turné a workshopy ve Francii, USA, Brazílii, Argentině, Kolumbii, Jordánsku. Přestože se choreografií systematicky nezabývá, má na svém kontě již dvě úspěšné inscenace klasických baletů. První z nich je brněnské nastudování Čajkovského Labutího jezera z roku 1999, druhou balet Giselle v Lodži.
Taneční vzdělání získal na Konzervatoři v Praze, kterou roku 1962 absolvoval v ročníku prof. Zory Šemberové. Jako tanečník byl v angažmá v drážďanské Státní opeře (1966 - 1968) a v Opeře v Curychu (1968 - 1976). Po skončení taneční kariéry se začal věnovat práci baletního mistra a postupně pracoval v Teatro Massimo v Palermu, Teatro Reggio v Turíně a od roku 1979 v milánské La Scale. Tady se při práci setkal s choreografy světových jmen - Rolandem Petitem, Rudolfem Nurejevem, Jerome Robbinsem, Uwe Scholzem, Erikem Bruhnem, Birgit Cullbergovou. Při přípravě jejich inscenací a v dalších divadlech spolupracoval s neméně slavnými tanečníky - Carlou Fracci, Lucianou Savignano, Marcií Haydée, Birgit Keil, Allou Osipenko, Alessandrou Ferri, Sylvií Guillem, Vivianou Durante, Marou Galeazzi, Svetlanou Zacharovou, Lisou Marií Cullum nebo Richardem Cragunem, Peterem Schaufussem, Fernandem Bujonesem, Vladimírem Derevjankem, Massimilianem Guerrou, Ericem Vu Anem, Robertem Bollem a dalšími. Během let působil jako baletní mistr a pedagog v různých evropských divadlech - namátkou jmenujme berlínskou Deutsche Oper, Bayerisches Staattsballett v Mnichově, Les Ballets de Monte Carlo, Choreographisches Tanztheater Johanna Kresnika, Compania Nacional de Danza Nacha Duata a další.
Jeho cit pro čistý klasický styl ocenil při společné práci i sám Rudolf Nurejev. Za své umění byl jordánským králem jmenován Rytířem I. stupně Jordánského království.
cz