William Shakespeare
KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ
Premiéra 18. 3. 2011 Mahenovo divadlo
překlad: Jiří Josek
volná úprava: Vlastimil Peška
dramaturgie: Martin Dohnal
scénografie: Tomáš Volkmer
kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
hudba Vlastimil Peška
režie: Vlastimil Peška
OSOBY A OBSAZENÍ:
KRÁL FRANCOUZSKÝ Jaroslav Kuneš
BERTRAM, hrabě rousillonský Vratislav Běčák
HRABĚNKA ROUSILLONSKÁ, Bertramova matka Marie Durnová
HELENA, hraběnčina schovanka Zuzana Ščerbová
PAROL, Bertramův sluha Luboš Ondráček
ŠAŠEK, též písař Franc, doktor aj. Jan Pavel Riedl j.h.
LAJAR, starý šlechtic Jindřich Světnica
DUMAIN 1 (první francouzský pán) Martin Sláma
DUMAIN 2 (druhý francouzský pán) Václav Vašák
VÉVODA FLORENTSKÝ a jiné role Pavel Doucek
VOJÁK TLUMOČNÍK a jiné role Ondřej Novák
VÉVODA RAKOUSKÝ a jiné role Milan Potůček j.h.
CAPULETOVÁ, hostinská z Florencie Tereza Groszmanová
DIANA, dcera hostinské Helena Pešková j.h.
MARIANA Dana Pešková
IZABELA Jana Štvrtecká
JIŘÍ JOSEK
ALL’S WELL THAT ENDS WELL
Konec dobrý, všechno dobré patří k tzv. „hořkým" či „problémovým" komediím vrcholného období Shakespearovy tvorby. Hra vznikla pravděpodobně kolem roku 1603, nedlouho po tragédii Hamlet a tragikomedii Troilus a Kressida. Následovala ji další „hořká" komedie Půjčka za oplátku. Podle všeho existuje řada důvodů, proč se ze Shakespearových komedií postupně vytrácel bezstarostně veselý tón a s přelomem století do nich začaly pronikat temnější ozvěny lidského nitra. V únoru 1601 umírá na popravišti Shakespearův patron hrabě Essex a téhož roku v září podléhá nemoci jeho otec. V díle se odráží též změna společenského klimatu. Končí vláda královny Alžběty I. a na trůn nastupuje nová dynastie Stuartovců. Doba je napjatá, prostoupená politickými, náboženskými a sociálními rozpory. Proměnu stylu mohly ovlivnit i požadavky platícího publika. V době, kdy ve dvousettisícovém Londýně chodily denně do divadla dva až tři tisíce lidí, bylo třeba hledat nová témata a atraktivnější výrazové prostředky.
Konec dobrý, všechno dobré je v těch nejhrubších rysech klasický příběh o tom, jak se dva mladí lidé po mnoha strázních konečně setkávají ve šťastném manželství. Shakespeare si pro svou adaptaci vybral devátou novelu třetího dne z Dekameronu Giovanniho Boccaccia, populární látku italské renesance, známou tehdy v Anglii ze sbírky Palác potěchy {Tlic Paláce of Pleasure, 1566-67, 1575) v překladu Williama Paintera. Boccacciova novela, ač nemá žádný známý konkrétní pramen, rovněž těží z tradice. Spojuje se v ní folklorní motiv o smrtelně nemocném králi, jenž za své uzdravení nabízí velkou odměnu, s příběhem o opuštěné kurážné a bystré dívce, která musí splnit zdánlivě neuskutečnitelné úkoly, aby získala zpět svého milého. Jsou zde ale i další už dříve literárně zpracované motivy: záměna prstýnků, záměna milenky za manželku v loži záletného manžela či motiv panenství jako zdroje magické moci. Shakespeare Boccacciův příběh převyprávěl dosti věrně, a přesto docílil toho, že v jeho pojetí vyznívá tato navýsost tradiční látka dráždivě nově, odvážně a moderně.
Boccacciova novela je přímočaré vyprávění o tom, jak neurozená dcera provinčního doktora dokáže svým důvtipem a neúnavným úsilím zdolat i tak mocnou překážku, jakou je společenská nerovnost, aby si mohla vzít muže, kterého miluje. Shakespeare, ovlivněn humanistickým světonázorem své doby, společenskou nerovnost nebere jako nezvratnou danost, ale jako filozofický a etický problém, který proměňuje v téma hry a základní zdroj dramatického konfliktu. V jeho zpracování se pak romantický příběh o odměněném důvtipu stává fakticky popřením sebe sama. Zpochybněna je nejen motivace postav, ale i šťastný konec má nádech hořké ironie.
Při adaptaci Shakespeare jako obvykle zkracuje časové rozpětí příběhu, aby posílil dramatický spád. V intencích tématu upravuje charaktery postav i průběh děje. Zatímco v Dekameronu král porušuje pravidla společenské hierarchie a dává prosté dívce urozeného manžela jen proto, že by v opačném případě porušil své královské slovo, tedy autoritu nejvyšší, v Shakespearově verzi král nejen plní slovo, ale dokonce se sám stává hlasatelem společenské rovnosti, když Heleninu vrozenou ušlechtilost klade nad Bertramovu šlechtickou urozenost. Zákonitě se tak proměňuje i vzájemný vztah ústřední dvojice. Když v Dekameronu Beltramo opouští Gilettu a potom se ve Florencii jako voják zamiluje do cizí dívky, v epickém toku příběhu a za stávajících společenských poměrů to autor novely čtenáři nepředkládá jako morální prohřešek hodný odsouzení. Na závěrečné smíření nepadá tedy žádný stín. Shakespeare ale zároveň se zpochybněním Bertramovy společenské nadřazenosti zpochybní i jeho chování. Navíc ho vybaví takovou řadou povahových vad, až divák takřka zapomene, že se mladík mimo jiné dosti oprávněně brání nátlaku, aby si vzal nemilovanou ženu. V dramaticky vygradovaném závěru pak musí Bertram podstoupit pokořující výslech od samého krále, při němž je těsně před „šťastným rozuzlením" odhalen jako cizoložník a lhář. K negativnímu obrazu Bertrama přispívají svorně, byť každá trochu jinak, i postavy, o které Shakespeare příběh oproti výchozí látce obohatil: hraběnka, pan Lajar, Esperanto a Šašek.
Hraběnka, pan Lajar a s nimi i francouzský král jsou zástupci starší generace. Nostalgický stesk po starých dobrých časech přebývá jak v hraběcím paláci v Rousillonu, tak v královském paláci v Paříži. Minulost představuje hodnoty, které povrchní současnost a Bertram jako její typický představitel postrádají. Přímo karikaturou těch nejkřiklavějších excesů přítomnosti je ovšem postava Bertramova sluhy a rádoby společníka Esperanta, kolem něhož Shakespeare vystavěl celý vedlejší příběh. Tenhle „dutý ořech", který se skrývá za fasádou módních šatů a slov, se musí při komickém vojenském soudu dostat až na samé dno pokoření, aby odhodil své pokrytectví. Jako žalostná troska člověka, jemuž zbyl pouze holý život, a s ním ovšem i rozporuplná schopnost za všech okolností přežít, se pak stává korunním svědkem Bertramova dramatického odhalení v poslední scéně. Jinou paralelu s hlavním příběhem tvoří výstupy šaška. Jeho trampoty s Izabelou kopírují v komické rovině osudy ústředního páru. Především se ale tato postava sarkasticky vysmívá všemu kolem sebe, včetně Bertrama, jehož šrám na tváři, získaný v čestném boji, jízlivě pokládá za vřed způsobený pohlavní chorobou. Časté odkazy na náboženství v šaškových projevech, mnohdy spojené s lascivními dvojsmysly, musely v tehdejší rozjitřené době působit silně provokativně, a navíc dodávají této postavě až jakýsi abstraktní rozměr „ďábelského" glosátora, připomínajícího personifikovanou Neřest středověkých moralit.
Zatímco Bertrama oproti jeho předobrazu v Dekameronu mění Shakespeare k horšímu, u Heleny postupuje přesně opačně. Nachází pro ni zastánce v postavách hraběnky, krále a pana Lajara, kteří přejí jejímu úsilí, a to nejen navzdory své stavovské příslušnosti, nýbrž i v rozporu s principy klasického milostného příběhu, podle nichž staří zpravidla brání nerovnému svazku dvou mladých lidí. Vždyť Helena, která pomocí léku zděděného po otci, ale především svou magickou mocí dokáže vyléčit královu chorobu, patří více do jejich světa zapomenutých hodnot než k současnosti, která už „nevěří na zázraky". Zároveň autor drobnými úpravami činí Helenu oproti důvtipné a neohrožené Gilettě zranitelnější a citlivější, a to hlavně proto, aby posílil všechny možné argumenty ve prospěch tvrzení, že jednala z lásky a ne z vypočítavosti. Ale co naplat. Skutečnost; že se Helena všemi možnými i nemožnými, legálními i poněkud pochybnými prostředky snaží získat muže, který jí, ať už z jakéhokoli důvodu, nemiluje, zůstává jejím nepřekonatelným handicapem.
Právě v hodnocení Heleny spočívá dráždivost a záhadnost této hry. Helena má dodnes mezi komentátory či diváky své zapřísáhlé odpůrce i vášnivé obhájce. Je ale zřejmě nemožné ji jednoznačně soudit. Shakespeare v ní totiž vytvořil postavu tak komplikovanou a mnohotvárnou, jak komplikovaný a mnohotvárný je svět, v němž lidé dokážou stejně tak maskovat svou zištnost láskou jako milovat někoho, kdo si jejich lásku nezaslouží.
Konec dobrý, všechno dobré je romantický příběh s realistickými postavami, příběh o světě, ve kterém válečná čest, dobré jméno, dané slovo, a snad i láska, mohou být pouhou iluzí. Je to pohádka, která sice dobře dopadne, ale nemá šťastný konec.
Vlastimil Peška
režisér a autor textové úpravy
nar. 1954
Ořechovský rodák, občan a patriot, hudební skladatel, režisér, herec, muzikant, divadelní principál, občas i scénograf, aktivní ve všem, co se týká provozování divadla a hudby, Vlastimil Peška je jednou z nejpozoruhodnějších a také nejsvéráznějších osobností současného českého a moravského divadla. Tato neuvěřitelná mnohost výtečně zvládnutých divadelních profesí je propojena jednotícím jmenovatelem – snahou vytvářet lidové divadlo v tom nejlepším smyslu slova.
Vlastimil Peška vystudoval nejdříve hru na housle na brněnské konzervatoři, kde byl žákem profesorů L. Kubaláka a L. Borýska. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii, kde absolvoval studium kompozice u jednoho z nejvýraznějších českých skladatelů druhé poloviny dvacátého století, prof. Miloše Ištvána. Již během studií působil jako externí houslista v orchestru zpěvohry Státního divadla v Brně. Svá léta učednická ukončil postgraduálním studiem režie na JAMU u prof. Richarda Mihuly.
Od roku 1984 působí jako režisér v řadě českých a moravských divadel a v téže době se stává šéfem Ořechovského divadla, jednoho z nejdéle existujících (založeno 1903) a díky vysoké kvalitě a originalitě svých inscenací i nejznámějších amatérských divadelních souborů u nás. Pod Peškovým vedením se stal soubor Ořechovského divadla, kterému jeho principál vtiskl neopakovatelnou originalitu svého divadelního vidění a cítění, fenoménem široce překračujícím naše hranice.
První Peškovou inscenací na profesionálním jevišti byla Voskovcova a Werichova Balada z hadrů v Severomoravském divadle Šumperk, po které následovala v tomtéž divadle Scherhauferova adaptace Katajevovy Kvadratury kruhu. A pak už šly inscenace v rychlém sledu, jmenujme alespoň některé. V ostravském Divadle Petra Bezruče režíroval svou úpravu Kovalčukova Ondráše. V Hradci Králové Longenova Masseura v dámské lázniu, v pražském Divadle pod Palmovkou Feldekova Jánošíka podle Vivaldiho, v Divadle bratří Mrštíků hru maďarského autora Istvána Örkényiho Scénář a hru kolumbijského autora E. Bonaventury Na pravici Boha otce.
V letech 1990-93, aniž přerušil své intenzivní divadelní aktivity, působil jako dramaturg populárního orchestru lidových nástrojů BROLN v Českém rozhlase Brno. Pro toto těleso napsal více jak stovku kompozic inspirovaných lidovými písněmi moravského venkova. S výborným ohlasem se setkala jako Malá vánoční mše, která vyšla na CD, jež připravil spolu s houslistou Bohdanem Warchalem pod názvem Vánoční gloria.
V roce 1993 se Vlastimil Peška stává ředitelem Divadla Radost. Divadlo pod jeho vedením získává záhy svůj jedinečný a neopakovatelný profil divadla určeného mladým divákům všech věkových kategorií, divadla, jež charakterizuje bezprostřední hravost ve všech složkách jeho projevu, múzičnost a ať se na jevišti hraje jakékoli téma, vždy je inscenace naplněna zaujetím, elánem a radostí z toho “jak se dělá divadlo“.
Připomeňme si alespoň některé Peškovy inscenace v Radosti počínaje rozkošnou adaptací Jiráskových Starých pověstí českých přes Dostavník do Lordsburku, Husovické Betlém, jeho Mamselle Nitoucheky aneb Láska kvete v každém věku, Rychlé šípy, Princeznu Sylvestrii aneb Zápas o nevěstu, originální a diváky nadšeně přijaté představení muzikálu polských autorů Ernesta Brylla a Katarzyny Gärtner(ové) Malované na skle, Gulivera v Liliputově, Jak to dělají andělé aneb Stvoření světa či nejnověji Pepka námořníka.
I nadále ovšem úspěšně hostuje v řadě dalších divadel. Tak například v Divadle Šumperk se velkému diváckému zájmu těšila inscenace Limonádového Joea, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti jeho představení Slovácko sa súdí, v Divadle loutek Ostrava Strakonický dudák a Stepující stonožka aneb Revue V+W+J a v Městském divadle Zlín inscenace Cesta do Ameriky lodí i artézskou studní.
Nesmíme zapomínat na jeho ořechovské inscenace, z nichž mnohé mohli vidět a obdivovat diváci v různých zemích Evropy. Opět alespoň namátkou jmenujme Cvoksotry, Jak Švédové Brno obléhali, Falstaffa, Ubu králem anebo Strakonického dudáka., Po všem hovno, po včelách med
Od roku 200 je aktivně zapojen do projektu Wildwest v přírodním parku v Boskovicích, pro který vytvořil řadu poutavých představení jako například Poklad na stříbrném jezeře (hra se dočkala i knižního vydání). V letošním roce se v rámci Wildwestu budou hrát inscenace El Ďoďo přichází a Indiánské pohádky.
Westernové městečko v Boskovicích je dějištěm nejnovějšího Peškova projektu, tentokráte filmového Na květen tr. je plánovaná premiéra romantické filmové komedie Westerstory – je to hustý. Autor scénáře a režisér Vlastimil Peška se inspiroval osudy a příběhy obyvatel westernového městečka, u kterých se namnoze jejich herecké zaujetí propojuje se skutečnou realitou života.
Při výčtu uměleckých aktivit Vlastimila Pešky nelze opominout jeho činnost kompoziční, která je velmi rozsáhlá a zasahuje do různých žánrových oblasti. Vedle již zmíněné tvorby skladeb folklórního charakteru je autorem asi stovky scénických hudeb a pravidelně se věnuje rovněž komponování vážné hudby, Dosud vytvořil více jak tři desítky skladeb. Zmiňme se alespoň o některých, počínaje jeho absolventskou prací na JAMU z roku 1978 Euterpé (tři symfonické obrazy. Na ovidiovský námět napsal koncertní minioperu Báj o krásné Ió, smyčcový kvartet A tak si žiju, Londýnskou suitu pro housle a klavír, koláž pro symfonický orchestr 20x20 či z nejnovějších kompozici pro flétnu, housle a klavír Jabloňový potok
Kumštýřské krédo Vlastimila Pešky nejpregnantěji vyjadřují jeho vlastní slova, jimiž doprovodil na přebalu cédéčka Klubu moravských skladatelů svou skladbu 20x20. Mým největším přáním je, aby se při provedení této skladby všichni usmívali. Nejenom posluchači, ale i hudebníci, kteří možná nemají zrovna nejlehčí part.
Tomáš Volkmer
výtvarník scény
nar. 1961
Tomáš Volkmer je podobně jako jeho dlouholetý spolupracovník, režisér inscenace Vlastimil Peška, všestranná umělecká osobnost. Vyrůstal v divadelnické rodině, jeho otec Jiří Volkmer patřil po léta k nejvýraznějším oporám souboru Divadlo loutek Ostrava. Od dětství inklinoval k loutkařině a k výtvarnému umění. V roce 1980 absolvoval Střední uměleckou-průmyslovou školu v Uherském Hradišti, školu s velkou tradicí, na níž vystudovala řada význačných výtvarníků. Studoval u profesora Františka Nikla.
Po absolutoriu pracoval několik let v dílnách tehdejšího Státního divadla v Ostravě, kde měl možnost prakticky se seznámit s taji a finesami toho, „jak se dělá divadlo“. V roce 1985 je spolu se svými generačními druhy Petrem Niklem a Františkem Petrákem ve spojení se skupinou Tvrdohlaví a s populární Pražskou pětkou spoluzakladatelem skupiny MEHEDAHA. V této skupině se soustředili výtvarníci a studenti výtvarných oborů na realizaci nejrůznějších projektů, v nichž se organicky propojovalo loutkoherectví, dramatická a literární činnost. Skupina z počátku hrála především po bytech pro rodinné příslušníky a přátele. Postupem času nabývala její činnost na intenzitě a MEHEDAHA se zejména na přelomu osmdesátých a devadesátých let stala velmi svébytným a významným faktorem české alternativní divadelní scény. S úspěchem se zúčastnil například přehlídek Nová vlna (Next Wave, Mezinárodního loutkářského festivalu v New Yorku v roce 1996 anebo Mezinárodního divadelního festivalu Plzeň 2001.
V letech 1900-93 byl vedoucím ateliéru Divadla loutek Ostrava. Pro divadla, především loutková, navrhl od té doby mnohé scénické výpravy, jejichž počet dalece převyšuje stovku. Často pracuje v loutkovém divadle ve svém rodném městě. Pro ostravské divadlo vytvořil například výpravu pro inscenace režiséra Jevgenije Ibragimova O rybáři a rybce (na námět pohádky A.S.Puškina) či Stvoření světa. S režisérem Václavem Klemensem se jako výtvarník podílel například na inscenacích titulů Dívka s pomeranči, Liška Bystrouška Krásná Isabella a tři nápadníci aneb Harlekýn či Jak hrbatá Dora málem k čertu přišla, s Martinem Františkem na představení divadelní adaptace Jiráskových Starých pověstí českých, s Vlastimilem Peškou na inscenaci Stepující stonožka aneb Revue V+W+J.
S Vlastimilem Peškou jej pojí častá spolupráce, mimo jiné například ve Slezském divadle v Opavě, ale především na Peškově domácí scéně v brněnské Radosti. Z jejich společných inscenací z dřívějška jmenujme alespoň Převýbornou historii o benátském kupci, z těch nejnovějších O perníkové chaloupce anebo jenom jako, Jak to dělají andělé aneb Stvoření světa, Gulliver v Liliputově a především Bryllova a Gärtner(ové) Malované na skle. Je také autorem výpravy k filmu Westerstory – je to husý.
S Tomášem Volkmerem se můžeme také setkat při představeních řady dalších divadel jako jsou Komorní scéna Aréna v Ostravě, Teatr Ludem Ostrava, Naivní divadlo Liberec, Divadlo Mandragora, Divadlo Tramtárie a především Městské divadlo Zlín, s kterým spolupracuje nejen jako výtvarník, ale též jako režisér (například inscenace titulu Andělský Betlém (spolurežisér s autorkou Hanou Galatkovou) či divadelní adaptace Strašpitýlka Františka Nepila (autor adaptace Jiří Středa). anebo divadelní přepis prózy E.A.Poea Jáma a kyvadlo v dramatizaci Vladimíra Pekara
Spolupracuje rovněž na nejrůznějších projektech Tanečně pohybového divadla ZÓNA, jako byl například v roce 2008 program ExitOfU , který vytvořil v rámci projektu … dokud nás smrt nerozdělí jako jeho autor a režisér.
Tomáš Volkmer je rovněž autorem plastik a výtvarné výzdoby budovy Divadla loutek Ostrava, pro níž vytvořil v rámci přestavby a rozšíření budovy o nový hrací prostor svébytný Ostravský orloj, na němž figurují různé pohádkové postavy a který byl slavnostně uveden do provozu 14. února tr. Rovněž se věnuje tvorbě interiérů, návrhům nábytku a grafice.
Sylva Zimula Hanáková
nar. 1967
výtvarnice kostýmů
Narodila se v Kroměříži. V letech 1986-91 studovala na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně češtinu a výtvarnou výchovu a souběžně scénografii na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie. Už v době svých vysokoškolských studií se úspěšně prosadila jako výtvarnice kostýmů. V letech 1991-1995 byla členkou Divadla Husa na Provázku.
V současné době patří Sylva Zimula Hanáková k absolutní špičce české kostýmografie v divadle, filmu i v televizi. V divadle patří k těm nejvyhledávanějším. S jejím jménem jako autorky kostýmů se můžeme setkat na mnoha českých scénách. Jmenujme jen namátkou její původní mateřskou scénu Divadlo Husa na Provázku, Městské divadlo Brno, Divadlo Radost, Národní divadlo Praha, Divadlo na Vinohradech, Divadlo na Fidlovačce, Divadlo komedie Praha, Dejvické divadlo, Klicperovo divadlo Hradec Králové a další.
Četná a pravidelná je její spolupráce s režisérem Vladimírem Morávkem. Pro Morávka vytvořila například kostýmy v jeho ambiciózním a úspěšném projektu Sto roků kobry z děl F.M.Dostojevského anebo pro jeho inscenaci Uhdeho a Štědroňovy Balady pro banditu. Byla rovněž autorkou kostýmů pro Morávkovu inscenaci opery Giacoma Pucciniho Turandot ve švédském Göteborgu a jeho inscenace Něžná F.M.Dostojevského v pařížském divadle l´Apostrophe. Z jejich spolupráce v poslední době připomeňme inscenaci Bulgakovova Maestra a Markétky v Huse na Provázku, anebo Gogolovu Ženitbu v Divadle na Vinohradech Na Vinohradech připravují společně na květen 2011 inscenaci Rostandova Cyrana z Bergeracu. Často spolupracuje také s režisérem Jurákem Deákem. Momentálně jsou na repertoáru Divadla Na Fidlovačce jejich inscenace Čechovových Tří sester, hry Arthura Millera Stvoření světa a jiné a jejich nejnovější premiéra, která se konala 11. března tr. Shapira Karla Sidona. Velké pozornosti se těší také inscenace hry Wernera Fassbindera Hořké slzy Petry von Kant, v níž navrhla kostýmy pro režiséra Davida Jařaba. v Divadle komedie. V Národním divadle Brno jsme se s jejími kostýmy mohli naposledy setkat v Lipusově inscenaci Hry o Janáčkovi Ludvíka Kundery v budově Reduty.
Je častou partnerkou režiséra Vlastimila Pešky. Z posledních inscenací, na nichž se podílela jako kostýmní výtvarnice v Divadle Radost jmenujme alespoň veleúspěšné představení muzikálu Malované na skle Ernesta Brylla a Katarzyny Gärtner(ové), dále pak tituly Jak to dělají andělé aneb stvoření světa a Gulliver v Liliputově. Pro Divadlo Radost navrhla také kostýmy a masky pro průvod masek, který byl pořádán v rámci festivalu Brněnský divadelní svět v roce 2010 a získala za něj první cenu. Zopakovala si své vítězství z předcházejícího roku, kdy ale první cenu získal její průvod masek pro Divadlo Husa na Provázku
Sylva Zimula Hanáková je autorkou kostýmů pro filmy Pavla Jandourka Maharal – tajemství talismanu a Davida Jařaba Vaterland, lovecký deník. Pro režiséra Jařaba také navrhla kostýmy k filmu Hlava, ruce, srdce, který je nominován na Českého lva za výtvarný počin.
Častá je její spolupráce s televizí, kde navrhla kostýmy k velké řadě pohádkových titulů a pro 13 dílů populárních Četnických humoresek.
V devadesátých letech spolupracovala rovněž s Filmovými ateliéry Zlín, kde se podílela na vzniku animovaných znělek pro televizi. Soustavně se věnuje volné tvorbě a autorskému šperku, své exponáty představila na řadě akcí (např. výstavy v Brně, Praze či Vídni). Na Pražském Quadrienale 2006 prezentovala své Šperkopísky, přehlídku šperků ve spolupráci s Blankou Tesařovou a středoevropským souborem bicích nástrojů DAMA DAMA.
cz