Sławomir Mrożek
KOUZELNÁ NOC / LETNÍ DEN
Premiéra 2. října v Divadle Reduta
Překlad: Helena Stachová (Kouzelná noc)
Roman Mecnarowski (Letní den)
Režie: Zdeněk Kaloč
Scéna a kostýmy: Marta Roszkopfová
Hudba: David Rotter
Hrají:
Igor Bareš
Zdeněk Černín
Henrieta Hornáčková
Inscenace vznikla v koprodukci Divadla Reduta s T. A. Agency
Nejbližší reprízy: 3., 13. a 14. 10., 2. a 30. 11., 17. a 18. 12.
O autorovi - Sławomir Mrożek
je významný polský spisovatel, dramatik, publicista a kreslíř. Narodil se 29. června 1930 v Borzęcině u Krakova, po ukončení gymnázia v Krakově začal studovat výtvarné umění, architekturu a orientalistiku. Počátkem padesátých let opustil „nudnou akademickou výuku" a stal se novinářem a karikaturistou. Krátce koketoval s komunistickým režimem, kdy jako dvacetiletý mladík, který přežil válku, napsal oslavné texty na Stalina a kolektivizaci vesnice. Později se zaměřil na krátké satirické povídky. První výbor Mrożkových satirických próz „Praktické kyrysy" vyšel v roce 1953. První divadelní hru „Policajti" napsal v roce 1958.
V roce 1959 se přestěhoval do Varšavy. Zde pracoval pro časopis Nowa Kultura. Nové zaměstnání mu umožnilo cestovat (mj. do Sovětského svazu, Jugoslávie či do Francie a Velké Británie) a konfrontace s cizinou i osobní zkušenosti ze života v totalitní diktatuře vedly k jeho rychlému vystřízlivění z původního komunistického přesvědčení, o čemž svědčí i jeho první literární díla publikovaná na konci 50. let. Na uměleckou scénu vstoupil podobně jako další velcí polští tvůrci jeho generace (mj. Andrzej Wajda, Stanislaw Lem) v období dočasného politického a kulturního uvolnění („tání") ve druhé polovině 50. let. Tehdy, v roce 1957, vyšla jeho povídková sbírka „Slon", považovaná za první vyzrálé dílo rodícího se velikána světové absurdní literatury. Následovaly další sbírky groteskních povídek „Svatba v Atomicích" (1959) a „Déšť" (1962) a především Mrożkovy první divadelní jednoaktovky „Policajti" (1958), „Mučednictví Petra Oheye" (1959) nebo „Na širém moři" a „Striptýz" (obě 1961), které po okamžitém uvedení na prknech polských ale i zahraničních divadel („Policajti" byli uvedeni v New Yorku již v roce 1961) vyvolaly obrovský ohlas a zájem
o další tvorbu polského dramatického talentu.
Již v exilu vydal Mrożek svou první celovečerní tříaktovou hru „Tango“ (1964), která se na motivu generačního střetu vyrovnává s dědictvím stalinismu v Polsku. V dalších letech píše hry „Emigranti“ (1974) a „Velvyslanec“ (1982), tematicky rovněž těžící z politického a společenského dění za železnou oponou. Po pádu komunismu začíná nová fáze Mrożkovy dramatické tvorby, do níž vstupují nová témata, inspirovaná složitým vývojem transformujícího se východu Evropy. „Láska na Krymu“ (1993) reflektuje zánik Ruského impéria, „Krásná vyhlídka“ (2000) vypráví příběh turistů, kterým náhle vypuknuvší válka na Balkáně zkazila dovolenou.
Již v roce 1963 Mrożek s manželkou Marií Obrembovou-Mrożkovou emigrovali z Polska do Itálie, několik let cestovali po USA a Jižní Americe, až se nakonec usadili ve Francii, jejíž občanství získal v roce 1978 (v roce 2003 byl vyznamenán řádem Čestné legie). Ráno 21. srpna 1968 se Mrożek dozvěděl ze zpravodajství francouzského rozhlasu o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Do té doby striktně apolitický Mrożek mění svůj postoj a sepisuje známé politické prohlášení odsuzující agresi, které hned další den otiskly mnohé významné světové deníky a některé exilové časopisy. Hned poté je jeho dílo v zemích socialistického bloku zakázáno. Dnes žije v Krakově a jeho články a karikatury se objevují v novinách Gazeta Wyborcza.Díla Sławomira Mrożka se často vyznačují překvapující pointou, neočekávaným vtipem či absurditou, takže se v polštině ještě za časů komunistické PLR vžilo rčení komentující něco absurdního a odporujícího zdravému rozumu: „Něco takového by nevymyslel ani sám Mrożek“ (Tego by nawet sam Mrożek nie wymyślił). Mrożkovy absurdně laděné prózy a dramata v tragikomické rovině zpracovávají téma manipulace jedince nějakou „vyšší“ mocí či ideou.
Herecké obsazení:
Igor Bareš pochází z Olomouce, narodil se v roce 1966. Jako malý chlapec chtěl být lesníkem nebo zaměstnancem v ZOO. Vystudoval JAMU v Brně, během studií hostoval v Divadle bratří Mrštíků. V roce 1991 se stal na jedenáct let členem Národního divadla Brno. Zde nesmazatelně účinkoval v řadě inscenací - zmiňme dvě velké shakespearovské - Král Lear, kde představoval Edmunda, za svoji roli v Hamletovi byl nominován na Cenu Alfréda Radoka. V roce 1997 byl pro změnu nominován na Cenu Thálie díky svému ztvárnění postavy Raskolnikova v přepisu románu Zločin a Trest (v režii Zdeňka Kaloče). Od roku 2005 dodnes je v angažmá Činohry Národního divadla v Praze. Do širokého podvědomí se dostal také díky filmovým rolím, mimořádně silný vjem zanechal jeho herecký výkon ve filmu Alice Nellis „Výlet“ z roku 2002. Na Tribeca film festivalu získal cenu za mužský herecký výkon a byl nominován na Českého lva. Dalšími významnými filmy v herecké kariéře Igora Bareše jsou například „Sluneční stát“ nebo komedie Věry Chytilové „Hezké chvilky bez záruky“. Igor Bareš účinkuje v televizních seriálech, můžeme ho vidět v řadě propracovaných, niterných figur na prknech Národního divadla v Praze. Bez nadsázky se dá říct, že Igor Bareš ke každé ze svých rolí přistupuje s mimořádným rozmyslem a poctivostí, svými figurami se trápí, dokud k nim nenachází pravý klíč.
•
Henrieta Hornáčková se narodila v Trnavě, kde absolvovala gymnázium. Od osmi až do osmnácti let navštěvovala Soukromou taneční konzervatoř v Trnavě, která soustavně spolupracovala s Divadlem Jana Palárika. Po maturitě byla přijata na pražskou DAMU, kde studovala pod vedením Jaroslavy Adamové, Ladislava Mrkvičky a režiséra Karla Kříže. Po absolutoriu v roce 2006 přijala nabídku do angažmá v Národním divadle Brno. Z jejích rolí uveďme například: Viviane ve Feydeauově Takové ženské na krku, Katrin v Brechtově Matce Kuráži, Luizu v Thomasových Osmi ženách. Náměstíčko podle Goldoniho jí přineslo roli Lucietty, Drábkova inscenace Furiantů 2008 pak postavu Kristýny Fialové, v Divadle Reduta účinkovala také v Gombárově inscenaci Stanice: Tančírna.. Od roku 2010 je na volné noze v Praze, kde hraje v různých divadlech a inscenacích. Dlouhodobě spolupracuje s originálním pohybovým divadlem Veselé skoky, zde hraje a tančí v projektech M. Hanuše, J. Hanušové a M. Packa: Na hlavu!, Ve stanici nelze, Baby Box a Havran. Ve filmu režiséra Kryštofa Hanzlíka Hospoda u bílé kočky vytvořila jednu z hlavních rolí, služebnou Mícu. V současnosti se věnuje také choreografické činnosti. Svou všestrannost dokazuje Henrieta Hornáčková tím, že v roce 2009 dokončila své druhé vysokoškolské vzdělání - pedagogické, jehož využívá jako lektorka tanečních kurzů a seminářů.
•
Zdeněk Černín je český divadelní režisér, pedagog, herec. Vystudoval vojenské gymnázium v Opavě a herectví na brněnské JAMU pod vedením profesorů Rudolfa Krátkého, Jaroslava Dufka a Pavla Hradila. Své první profesionální angažmá nastoupil v Severomoravském divadle v Šumperku, kde během dvou sezon vytvořil např. role Thyla Ulenspiegla ve stejnojmenné Gorinově hře, D´Artagnana v muzikálu Tři mušketýři po třiceti letech či hlavní mužskou roli v Gelmanově hře My, níže podepsaní. Po dvou letech šumperského působení se Zdeněk Černín vrací do Brna, tentokrát do souboru Mahenovy činohry. Jednou z nejvýznamnějších rolí se stal Amadeus (1982) ve stejnojmenné Shafferově hře, kterou později režíroval na jevišti Městského divadla Brno. V roce 1992 odchází Zdeněk Černín ze souboru Mahenovy činohry a působí nejdříve jako herec, později jako režisér v Městském divadle Brno. Zde se uvedl jako herec v titulní roli Nashovy komedie Obchodník s deštěm a v roce 1994 zde debutoval jako režisér inscenací Naše městečko. Jeho režijní práce pak pokračovala řadou dalších inscenací - Alžběta Anglická (1995), za kterou představitelka hlavní role Zdena Hefortová obdržela Cenu Thálie, Heda Gablerová (1996), Othello (1996), Kean IV. a Amadeus (1997), Les (1998), Mistr a Markétka; Naši furianti (1999), Sluha dvou pánů (2000), vlastní text hry Libuša (2001), Libertin (2002), Přelet nad kukaččím hnízdem (2002), Gogolovi Hráči (2003), Čekání na Godota (2003), Racek (2004).
Kromě působení v Městském divadle Brno hostuje Zdeněk Černín také v dalších divadlech u nás i v zahraničí. V říjnu 2001 se poprvé představil jako operní režisér na scéně Moravského divadla Olomouc režií Mozartova Dona Giovanniho. Mimo Městské divadlo Brno působil také jako umělecký šéf Slezského divadla v Opavě.
•
Režisér Zdeněk KALOČ. Dramatik, autor rozhlasových her, televizní scenárista a především dlouholetý vynikající divadelní a operní režisér. Vyrůstal v rodině malíře Oldřicha Kaloče (* 1908), účastníka protifašistického odboje, který počátkem 1945 zahynul v koncentračním táboře Flossenbürg. Po roce 1945 se Kaloč s matkou a sestrou přestěhoval do Frýdku-Místku, kde také absolvoval jedenáctiletou střední všeobecně vzdělávací školu. V letech 1956–62 studoval divadelní režii na DAMU v Praze, mj. u Alfréda Radoka (diplomová práce „Vztah režiséra k textu“). Od 60. let působil v Brně: 1961–1963 byl režisérem v Divadle Julia Fučíka, 1963–66 v Divadle bratří Mrštíků, 1966–93 v Mahenově činohře Státního divadla (od 1992 Národní divadlo Brno). V roce 1994 přijal místo režiséra v pražském Divadle na Vinohradech (do 2001), poté se vrátil zpět do Národního divadla v Brně jak na činoherní scénu Mahenova divadla, tak na operní scénu Janáčkova divadla (v Brně ovšem režíroval i během svého pražského angažmá). Jako host během své profesionální dráhy inscenoval činoherní či operní představení na řadě dalších scén (Divadlo Petra Bezruče a Státní divadlo v Ostravě – od roku 1995 Národní divadlo moravskoslezské, Národní divadlo v Praze, Městská divadla pražská, Divadlo S. K. Neumanna, Divadlo Ungelt, Rokoko, Státní opera v Praze, Moravské divadlo Olomouc, Slezské divadlo Opava, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Divadlo J. K. Tyla v Plzni aj). Mimo divadelní režii se příležitostně věnoval také režii televizní. V 70. a 80. letech navštívil v rámci studijních a pracovních pobytů Finsko, Norsko, USA, SSSR, Polsko, Maďarsko, Německo, Chorvatsko, Rakousko. Časopisecky debutoval v roce 1970 v „Divadle“ (esejem „Divadlo je dětská hra pro dospělé“), později příležitostně přispíval verši do Programu, vydávaného brněnským Státním divadlem. Od 60. let spolupracoval s Čs. rozhlasem (hry Cesta do hlavního města a Sním o sobě od osmi do jedenácti, obě 1968) a s Čs. televizí, kde si své inscenace také sám režíroval: Sjezd abiturientů (1966, podle Franze Werfela), Šťastný Jim (1969, podle Kingsleyho Amise), Gazdina roba (1972, podle Gabriely Preissové, scénář s Danou Špirkovou), Mejdan na písku (1980, podle vlastní hry) a Zbabělec (1991, podle Guy de Maupassanta). V osobitě pojatých scénických dramatizacích a úpravách děl jiných autorů (Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Guy de Maupassant, Gabriela Preissová, Josef Kajetán Tyl aj.) i v původní dramatické tvorbě se Kaloč orientuje na řešení etických otázek lidského života. Už debut Mejdan na písku předznamenal charakteristické tvárné a motivické konstanty Kaločových psychologizujících her. Od expozice jsou zde postavy nuceny v úzké skupině řešit extrémní situaci, do které je autor postavil a která postupně odhaluje kořeny jejich rozdílných povah a názorů. V dramatu Holátka Kaloč rozšířil a zvrstvil výchozí dramatický okruh využitím principu „divadla na divadle“. Umožnilo mu to zdetailnit a zmnožit subjektivní úhly pohledu, zachytit nuance lidských temperamentů a na základě zevrubně podaných psychologických črt vystihnout i širší problematiku soužití jednotlivce a společnosti. Snaha vyrovnat se s globální problematikou člověka a světa určuje Kaločovu hru s prvky sci-fi V zajetí něžné chiméry, jejíž pointou je myšlenka, že i zdánlivě průměrný člověk je příklonem k tradičním hodnotám života schopen přesáhnout omezující pozemskou existenci. V metaforickém vyjádření této ideje, jež se transponuje do dramatického podobenství o roli člověka v chaosu dnešního světa, lze spatřovat i úhrnné jádro výpovědi většiny Kaločových dramat.
cz