Národní divadlo Brno

Tisková konference k premiéře  RADÚZ A MAHULENA

 Julius Zeyer ^(1841-1901)

Radúz a Mahulena

Režie a úprava: SKUTR (Lukáš Trpišovský, Martin Kukučka)

Dramaturgie: Martin Dohnal

Scéna: Jakub Kopecký

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Michal Nejtek

Osoby a obsazení:

Radúz: Jakub Gottwald j.h.

Mahulena: Magdalena Tkačíková

Stojmír: Ondřej Mikulášek

Runa: Monika Maláčová / Zuzana Slavíková

Prija: Lucie Schneiderová

Živa: Jana Štvrtecká

Královna Nyola: Dita Kaplanová

Radovid: Vladimír Krátký

Vratko: Martin Sláma

Černí myslivci: Ivan Polák j.h., Jiří Plachetka j.h., David Vágner j.h., Martin Šveda j.h.,

                        Václav Kallus j.h., Ondřej Hart j.h.

                                                                              •••

V devadesátých letech rozšířil Zeyer už tak pestrou tematickou paletu svých děl o nový látkový okruh – o okruh slovenský. V roce 1892 napsal jednu ze Tří legend o krucifixu, nazvanou Samko Pták, na motivy slovenské pohádky Samko Prosťáček, kterou nalezl ve Slovenských pohádkách a pověstech Boženy Němcové, které poprvé vyšly v roce 1857, jejich třetí vydání potom v roce 1896. Tvorbu Němcové Zeyer dobře znal, její Babičku předčítal po večerech své matce v dobách jejich společného života v libocké vile. Slovenská tematika v jeho tvorbě vrcholí právě v roce 1896 novelou Dům U tonoucí hvězdy, jejímž hrdinou je Slovák Daniel Rojko, exulant, trpící podobně jako Plojhar národní malostí a porobou, a rovněž dramatickou pohádkou Radúz a Mahulena, umístěnou do mýtického pohan­ského věku, do Slovače, která „turánské jařmo ještě nenese, kdy nezná ještě žal, jenž nyní let už tisíc proráží nebesa“. Částečně se opět inspiroval u Boženy Němcové – pohádkami Šurina pan král a Otolienka, částečně, v případě protagonistčina jména, i po­hádkou Mahulena krásná panna. Zcela jistě četl rovněž pohádky, vydané v roce 1891 Škultétym a Dobšinským (August Škultéty, Pavol Dobšinský: Slovenské povesti), odkud převzal jméno Radúzovo (pohádka Radúz a Ludmila), ale měl možnost převzít i jméno Mahulenino, neboť oba slovenští folkloristé uvádějí rovněž pohádku o Mahuleně, ale v jiné variantě než Němcová. U Němcové a Dobšinského si nepochybně přečetl i další pohád­ky a pověsti, z nichž převzal různé jednotlivosti; nelze konečně vyloučit ani vliv bratří Grimmů, kteří rovněž zaznamenali různé varianty pohádek o zapomenuté nevěstě. Z Němcové použil i jména Radovid a Runa, z Dobšinského jméno Vratko, „vypůj­čil" si i různé další motivy, citáty a epizody, které intencionálně zapojil do textu. Adolf Janáček v článku Indické prameny Zeye­rova Radúze a Mahuleny vyslovuje názor, že Zeyer čerpal námětově z různých indických pověstí, zejména ze staroindického básníka Kalidásy a jeho dramatu Šakuntala. Hra byla zpravidla vysvětlována jako protest proti bezpráví, páchanému silným na slabším, jako výraz tragédie malého národa, jako výzva k toleranci a možnosti dát žít těmto malým národům a nedupat po jejich bytí. V přikovaném Radúzovi byl spatřován symbol Slovenska, v jeho osvobození pak víra v jeho lepší budoucnost. Alegorický podtext této lyric­ké pohádky zavrhl Jan Voborník, ale už před ním F. X. Šalda po premiéře v Národním divadle: „Kouzlo práce p. Zeyerovy je jiné, je ve zvláštní pasivně prolínavé náladovosti, v křehké a kouzelně měkké a vláčné faktuře této básně v próze, v tichém linutí a zářné elegické osudové pasivitě, hluboké, tiché, bezmoc­né oddanosti pod osud a předurčení, nebo jakkoli jinak chcete nazvat tu moc a kouzlo visící nad člověkem, které je tu průvod­ním motivem, stále se vracejícím echem. Tímto rysem – ovšem pouze náladovým a ne psychologickým a etickým problémem zhuštěným a formovaným – je tuším práce p. Zeyerova opravdu slovenská nebo šíře i slovanská, alespoň podle běžné tradice a běžného u nás nazírání."

V kontextu Zeyerových dramat náleží Radúz a Mahulena vedle Staré historie a vedle dnešními jevišti opomíjených her Doňa Sanča a Neklan k tomu nejlepšímu, co autor napsal, je také jeho dramatem nejživotnějším. Střídají se v něm pasáže plné čistého lyrismu s pasážemi dramaticky vášnivě vypjatými, jejichž nositeli jsou do kontrastu stavěné postavy, symbolizující vyhraněné dobro a zlo, přitom však nepůsobící schematicky, neboť tak to do pohádky patří. Z hlediska dramatické formy působí hra jako pevně uzavřený celek, kde i tradiční slabina Zeyerových her – rozvláčná a statická expozice – je vyřešena úsporně: vše podstatné pro rozvinutí syžetu nastiňuje dialog mezi zbloudilým Radúzem, jeho pobočníkem Radovitem a poddaným cizího království Vratkem. Hra má dva dynamicky pojaté drama­tické vrcholy – ve třetím jednání, kdy Runa posílá svoji kletbu za prchajícími milenci, a ve scéně s podtětím stromu. Působnost této scény vyrůstá z napětí, vyvolávaného momentem očekávání. Poté, co zakletá Mahulena naznačí spícímu Radúzovi, že zlou kletbu může zlomit její krev, Nyola, hnána mateřskou láskou, chce strom podetnout, přičemž Radúz s Radovitem jí v činu zabraňují, čímž oddalují Mahulenino vysvobození a tím i Radúzovu spásu. Moment očekávání rozehrál Zeyer vskutku virtuózně a vtáhl jím čtenáře či diváka do průběhu děje tak, že zvýšil emocionalitu závěrečné scény a její následné katarze.

Milostná dvojice Radúz a Mahulena jsou čistí lyričtí hrdino­vé, zmítaní mezi dvěma silnými a diametrálně odlišnými, až freudovsky pojatými mateřskými city. Na jedné straně syna zbožňu­jící a na cizí ženu v jeho blízkosti žárlící Nyola, na druhém pólu k svým třem dcerám chladná a k té nejkrásnější, která probouzí a sama poznává lásku, krutá Runa. Obé tyto královny matky stojí v protikladu nejen v pojetí mateřského citu, který sám autor staví v hierarchii životních hodnot velmi vysoko, ale každá z nich ztělesňuje pro pohádkový svět typickou a nezbytnou dualitu dobra a zla. Nyola je typem matky, která trpí, trpí-li její dítě, a je šťastná, když je i ono šťastné. Ve své mateřské lásce je podezří­vavá k okolí, brání svého syna před Mahulenou i před čaromocí podivného stromu, ve své mateřské zaslepenosti nerozezná, co je pro synovo štěstí v dané chvíli to pravé. Možná, že Zeyer při tvorbě myslel i na svoji matku, která mu v jeho mládí mnohdy zaslepeně určovala životní cestu dřevařského podnikatele, nedbajíc na jeho literární směřování. Nyolu stvořil jako matku, ideálně milujícího svého syna, a proto si oblíbí i bytost jím milovanou, tak jako jeho vlastní matka respektovala jeho životní cestu. Runa představuje typ matky, jež překypuje nenávisti k vlastnímu dítěti, které se jí vzepřelo svou láskou. Je rovněž z hlediska dramatické akce nejdynamičtější postavou a nejryzejší variantou Zeyerova typu ženy-démona – vášnivá, krutá, zmítaná záští a nenávistí. Její zloba (podobně jako u doni Sanči) koření z neopětovaného citu, neboť žije svůj život vedle muže, kterého milovala s pocitem druhé ženy, zastíněné jeho dávnou láskou k Nyole. Protože sama není šťastná, sveřepě dupe po štěstí jiných, v podstatě po štěstí svých nejbližších. Logika jejího konání je podmíněna a vyvěrá z iracionality citu.

Z ostatních postav do děje přímo zasahují a podílejí se na jeho vývoji pouze Vratko a Nyola. Postavy jako Stojmír, Radovit a Mahuleniny sestry děj spíše jen prohlubují, rozvětvují a hlav­ní postavy charakterově dokreslují. Tak například Stojmírova váhavost, nerozhodnost a měkkost dávají vyniknout mužským rysům Runiným. Marnivost, netečnost k cizímu utrpení a bujné veselí sester Mahuleniných kontrastují s její snivostí, podtrhují její senzitivnost a dobrotu její povahy. Radovitova rozvážnost a moudrost tvoří pozadí, od něhož se odráží Radúzovo chlapecké fanfarónství.

Vratko představuje postavu z lidu, jakých u Zeyera nachá­zíme jen velmi málo, postavu, jež byla marxistickou literární vědou úporně v tvorbě Zeyerově i jiných autorů shledávána. Od této postavy z lidu se pak odvíjela interpretace ostatních Zeye­rových děl. Je šťastnější variantou Samko Ptáka z Tří legend o krucifixu. Prostý dřevorubec, životně moudrý a lidově naivní, pro něhož je celým světem jeho rodina a les, ve kterém žije. Do děje dramatu vstupuje přímo fatálně hned dvakrát: poprvé, když nevědomky ve své prostotě identifikuje a vlastně zrazuje Radúze před Runou, a podruhé, když způsobuje zvrat v osudu Radúzově: dává Mahuleně nalezený klíč k Radúzovým okovům. Vratko se tak svým druhým výstupem řadí vědomě na stranu dobra, lásky, pravdy a spravedlnosti proti zlobě a násilí.

Zato Nyolin zásah do děje se jeví jako náhodný, postavou vědomě nemotivovaný, neboť je výronem mateřské lásky, která však může ve své bezbřehé slepotě i zabíjet. Paradoxně se u ní klad mění v zápor (líbá syna, a tím naplňuje kletbu) a záporný čin v klad (v návalu obav o syna podetne strom, a tím zachrání Mahulenu). Její funkce v dramatu se vzácně podobá roli Vrátko­vě, neboť obě tyto postavy způsobují pád a zároveň i záchranu hlavních hrdinů. Vratko se však charakterizuje jako postava sám svou řečí, lépe řečeno způsobem, jak mluví, Nyola potom tím, jak jedná. Zeyer využívá pestřejší palety plastičtějších prostřed­ků, jimiž postavy charakterizuje: tentokrát své postavy-sochy nejen v jemnějších obrysech tesá, ale i koloruje.

Hlavním námětem pohádky je láska, silný milostný cit, který člověka nejen posiluje v jeho životních strastech, ale je mu i záchranou, útočištěm, nakonec i smyslem života samého. „Co jsou všechny ty divy a zázraky proti tomu jedinému, největšímu, který se nazývá láska? [...] Nesmírný dech lásky oživuje vše, jí všechno žije, všechno zmírá. Je láska život a smrt, proto ta rozkoš plná bolesti, ta bolest plná rozkoše! Jak vysoko nese nás, jak daleko!“ – napsal Zeyer na jiném místě. Láska však nepřichází samozřejmě, ale člověk o ni musí bojovat, protrpět se k ní. Neboť, píše dále Zeyer, „... je blahem láska vždy, i když ji nutno krví zaplatit a slzami a hořem bez konce!"

Symbiózu lásky a smrti chápe zpravidla Zeyer ve smyslu smrti jako oběti, v Radúzovi a Mahuleně především jako oběti pro záchranu milovaného člověka. V nebezpečí smrti se ocitají oba milenci, ale láska je silnější než smrt a umírání, láska nad smrtí vítězí svou vytrvalostí a intenzitou. Radúz, přikovaný ke skále, se ve svých strastech obrací k Mahuleně, její jméno je mu pilířem, který mu pomáhá, aby nepropadl zoufalství. Když Mahulenu ztratí a její obraz mu násilně vymizí z paměti, ztrá­cí pro něho život smysl. Pro Mahulenu je rovněž Radúz osou a smyslem jejího života. Ač má povahu něžnou a snivou, její láska není pasivní, musí za ni a pro ni podstoupit zkoušky a projít utrpením, především se o ni musí utkat se svou matkou – v rovi­ně citové i skutkové. Mahulena opět dokumentuje – v porovnání s Radúzem – Zeyerovo zaujetí pro vznešený ženský typ, který pasivního mužského hrdinu zastiňuje svou noblesou a vnitřní pevností. Dotvrzuje Zeyerovo feminní myšlení: bezesporu k ně­mu doléhaly feministické tóny, zaznívající intenzívně v literatuře z konce 19. století, konkrétně ozvuky pojetí ženy a vztahu mezi mužem a ženou, kdy žena je muži oporou a spasitelkou, jak to např. ve své vrcholné tvorbě prezentovala Karolina Světlá, jíž byl Zeyer ovlivněn zejména ve svých začátcích.

Radúz a Mahulena je bezesporu Zeyerovým nejpoetičtějším dramatem, pokud jde o námět, nejlyričtějším z hlediska výrazo­vého zpracování, nejvypjatějším v otázkách náladovosti, snivosti a emocionálnosti. Jedná se vskutku, jak podotkl Šalda, o „báseň v próze", a to v dramatické próze silně rytmizované. Zeyerovi se zde podařilo svou vizi poetického dramatu dát do souladu s dra­matickým nervem, a proto mohlo vzniknout dílo, které zaujme jak čistou krásou básnických hodnot, tak i eticky ušlechtilým tónem svého pohádkového námětu. Za sto let jeho trvání dostalo se mu kolem stovky nastudování, z nichž mnohé inscenace měly i experimentální charakter (např. v Městském divadle v Brně v roce 1997). Drama bylo v roce 1971 převedeno také do podo­by televizního filmu s vynikajícím hereckým obsazením – pod režijním vedením J. Weigla. Ke zvýšení jeho půvabu a jevištní přitažlivosti nemalou měrou přispěla hudba Josefa Suka, která toto pohádkové drama provází od samého začátku a která je povýšila na melodram. Když drama Radúz a Mahulena vyšlo v Květech, začal tehdy mladičký, třiadvacetiletý Suk v létě roku 1897 pracovat na jeho hudebním doprovodu. Do hudby promítl svou lásku k Otýlii Dvořákové a šťastné ztotožnění svých citů s milostným citem dramatických hrdinů přineslo neobyčejné výsledky. „Vytvořil tak novou a svéráznou formu melodramatic­kou. Třebas jeho hudba neplyne nepřetržitě, přece těsné přilnutí k jednotící myšlence díla dalo Sukovi možnost vytvořit hudební dílo ucelené."

Zeyera spolupráce se Sukem nadchla, a třebaže nemocen, požádal skladatele o zhudebnění svého posledního dramatického pokusu, legendy Pod jabloní. Suk cítil, že skladba není básnicky ani dramaticky dostatečně silná, přesto provedl instrumentaci – žel až v září 1901, po Zeyerově smrti, aby splnil dluh mrtvému tvůrci.

                                            Z knihy Drahomíry Vlašínové Julius Zeyer, ISTENIS, Brno 2003

                                                                            •••

SKUTR

Martin Kukučka, nar. 1979

Lukáš Trpišovský, nar. 1979

režiséři inscenace

Režisérský tandem SKUTR, který tvoří pražský rodák Lukáš Trpišovský a martinský rodák Martin Kukučka, patří v současné době k nejzajímavějším a nejpodnětnějším tvůrcům českého divadla a zdaleka nejen českého divadla.

Absolvent pražského Gymnázia v Přípotoční ulici Lukáš Trpišovský, který původně začal studovat hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a absolvent púchovského gymnázia s předchozí zkušeností ve Folklórním souboru Váh Martin Kukučka se spolu setkali na DAMU v Praze. Setkali se coby posluchači dramaturgie u profesorů Josefa Krofty a Miloslava Klímy na katedře alternativního a loutkového divadla. A bylo to dobré setkání. Oba mladí adepti divadla měli to štěstí, že narazili na citlivé a vnímavé pedagogy, kteří velmi dobře poznali jejich talent a schopnosti a vedli je správným směrem.

V rozhovoru, který před časem poskytl Lukáš Trpišovský v Ostravě před jejich premiérou v Divadle Petra Bezruče, říká: Potkali jsme se před osmi lety na DAMU v Praze. S Martinem jsme oba líní, tak děláme jen věci, které nám jdou. Zjistili jsme, že se v tom doplňujeme, a proto děláme spolu. Dvě půlky líného je jeden pracovitý.

A tak už během studia na DAMU vznikl SKUTR a rázem svými aktivitami vzbudil pozornost. Jméno prý jim vymysleli spolužáci. Milá je historka, s níž se Trpišovský svěřil ve výše citovaném rozhovoru. V litevském Vilniusu se  jich při tiskové konferenci kdosi ptal, zda logo SKUTR má znamenat zkratku pro výraz zkurvený trpaslík, o kterémžto pojmu se dotyčný tazatel dozvěděl z vyjádření našeho premiéra.

Obě poloviny SKUTR úspěšně absolvovaly DAMU v roce 2004. Ovšem zájem u publika i u kritiků vzbudili už během studia a zejména při svých absolventských představeních.

Okamžitě po absolutoriu je vybídl ředitel Divadla ARCHA Ondřej Hrab ke spolupráci a nabídl jim tvůrčí residenci. V rámci této spolupráce, která probíhala pod hlavičkou tvůrčí laboratoře Archa lab vznikla celá řada pozoruhodných inscenací, které vynesly SKUTRu mimo jiné několik nominací na Cenu Alfreda Radoka. Byly to například projekty Nickname (2004), Understand (2005), Duší dítě (2005), či Plačky (2008).

Jejich doménou jsou multižánrové autorské projekty, propojení akrobacie, tanečního, a fyzického divadla, techniky bojových umění, designu, zvuku, světla, různorodé improvizace. Inspirací jim je téma, lidé, konkrétní místo vzniku představení, stejně tak prvky tradice jako nejnovější informační technologie a jejího využití či nový cirkus. Nevyhýbají se ovšem ani práci ve stálých souborech.

V Národním divadle realizovali v projektu Bouda v roce 2006 představení Hrdinové. S jejich projekty se rovněž mohli seznámit diváci Divadla na Zábradlí, ostravského Divadla Petra Bezruče, Švandova divadla či naposledy HaDivadla, kde uvedli svou inscenaci Všichni jsme Marlene Deitrich aneb Studie Odyssea.

Pro A studio Rubín nastudovali a úspěšně v něm uváděli inscenaci Teď navždy.  S jejich projekty se často diváci setkávají na scéně LaFabrica. Z jejich nejvýznamnějších inscenací jmenujme alespoň některé: Teď, navždy, Malá smrt, 8-polib prdel kosům, Mistr a žák, Plačky, Joke Killers Kultovní představení a la Putyka.

Jejich inscenace Plačky se setkala s mimořádným ohlasem na jednom z nejprestižnějších divadelních festivalů, na Fringe ve skotském Edinburghu v roce 2008. Dosáhla tam 22 repríz, setkala se s nadšeným diváckým ohlasem a byla nominována na TOTAL THEATRE AWARD. V roce 2010 slavila jejich inscenace Joke Killers velký úspěch na světové výstavě v čínské Šanghaji, kde reprezentovala Českou republiku. Se svými projekty se dále zúčastnili řady festivalů v dalších zemích jako v Polsku, Litvě, Itálii, Německu, Rumunsku, Slovensku, Číně či Jižní Koreji.

Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský působí jako odborní asistenti na DAMU (režie, dramaturgie, herectví). Jsou inspirátory a pořadateli mnoha mezinárodních studentských projektů na různých uměleckých školách (IAT Giessen v Badensku-Wurtenbersku, polské vysoké divadelní školy ve Varšavě, Krakově či Wroclavi, VŠMU Bratislava, FDU Bělehrad). Vedli workshopy v Bělehradě, Londýně, Wroclawi, Tczewě či Bratislavě. V Bělehradě měla úspěch jejich inscenace Neograničjene linije a v Teatrze zemi lubuskiej v polské Zielonej Gorze projekty Teraz na zawsze a Spigel im Spigel.

V poslední době výrazně vzrostly jejich aktivity v oblasti hudebního divadla. Významná je jejich spolupráce s významným německým hudebníkem a divadelníkem, profesorem Heinerem Goebbelsem z giessenského IAT (Institut fur Angewandte Theaterwissenschaft. V roce 2010 se s mimořádným ohlasem setkala jejich inscenace díla Heinera Goebbelse Schwarz auf Weiss (Černé na bílém), který realizovali spolu s orchestrem Berg v rámci Mezinárodního festivalu Struny podzimu. V roce 2011 bude tato inscenace znovu uvedena v třech představeních na konci listopadu.

Aktivity SKUTRu se dočkaly již mnoha uznání a ocenění.  Byly to například Cena Evalda Schorma, Cena Josefa Hlávky, Cena diváků na festivalu Zlomvaz v Praze, Cena diváků na festivalu Fringe v Edinburghu stejně jako Grand Prix a Cena diváků na Mezinárodním festivalu FIST v Bělehradě. Kromě již dříve zmíněných návrhů na Cenu Alfreda Radoka byli znovu na toto vysoce prestižní ocenění znovu nominování v roce 2010 za inscenaci La Putyka. Byli tak několikrát nominováni na Cenu Sazky a Divadelních novin.

V probíhající sezóně je čeká velký úkol – na červen 2012 plánovaná inscenace Mozartova Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, tedy na scéně, kde před dvěma sty padesáti lety toto Mozartovo geniální dílo bylo uvedeno poprvé.