Molière (1622-1673)
SCAPINOVA ŠIBALSTVÍ
Režie: Emil Horváth
Překlad: Jiří Žák
Dramaturgie: Martin Dohnal
Scéna a kostýmy: Peter Čanecký
Hudba: Peter Mankovecký
Choreografie: Juraj Letenay
Texty písní: Martin Dohnal
Korepetice: Petr Mankovecký
Osoby a obsazení:
SCAPIN Zdeněk Dvořák
ARGANT Jan Grygar
GERONT Bedřich Výtisk
OKTÁV Jakub Šafránek
LEANDR Petr Bláha
ZERBINETA Kristýna Jiroušková
HYACINTA Klára Apolenářová
SILVESTR Martin Sláma
NERINA Jana Štvrtecká
CARLO David Kaloč
Martin Dohnal
SCAPINOVA ŠIBALSTVÍ
Molière začal psát Scapinova šibalství (únor 1671) po omračujícím ohlasu PSYCHÉ v paláci Tuilleries, kde byla hra předvedena králi a jeho dvoru v době, kdy hlad Ludvíka XIV. po čím dál sofistikovanějších činoherně-baletních spektáklech (obyčejně na mytologické náměty) nabýval rozměrů přímo bulimických (od bulimie-vlčí hlad). Dílo „lásky a her“ bylo přeneseno do Palais-Royal v ještě velkolepější podobě, neboť kvůli němu muselo být přestaveno jeviště, najmut velký počet zpěváků, houslistů a akrobatů, divadlo bylo vybaveno nevídanými bizarní stroji. Hra o krásné dívce (na kterou tak šíleně žárlí Venuše, že požádá Amora, aby ji potrestal) byla poslední Molièrovou spoluprací s geniálním a vrcholně sebejistým skladatelem Jeanem Baptistem Lullym. Těmto dvěma grandiózním a dosti ambiciózním umělcům, jejichž hustě lepkavá rivalita nabývala rysů skoro patologických, bylo dáno osudem do vínku (spíše Ludvíkem XIV.), aby proti své vůli spolupracovali. A tato nucená „práce spolu“ vydala nevídaný plod v podobě komedie-balet (či tragedie-balet), tedy multimediálního scénického útvaru, v němž činoherní proud koexistuje s živlem baletním (snad nejúčinnější je Měšťák šlechticem). Nucenost tvorby ve dvou však vyhřezla do pekla, nesnesitelného pro oba zúčastněné. Marc-Antoine Charpentier, autor hudby k další Molièrovým hrám, byl partnerem snesitelným, protože sine ira et studio (bez hněvu a zaujatosti – slavný citát římského historika Tacita).
Molière si pro Scapinova šibalství vybral látku z tvorby římského komediografa Terentia (Publius Terentius Afer, 194 př.Kr. – 159 př.Kr.), otroka pocházejícího z Kartága, který se dostal v Římě do služeb senátora Terentia Lucana (odtud jeho jméno Terentius), jenž mu kupodivu poskytl dostatečné vzdělání a později nabídl i svobodu. Terentius si vydobyl skvělé jméno jako představitel tzv. nové antické komedie (stejně jako Plautus), jenž se držel příkladu Menandrova, ale tento vzor ještě rozvinul k nebývalé vytříbenosti a vyhraněnosti situací s bohatou ambivalentností charakterů. Z jeho tvorby se zachovalo šest komedií: Dívka z Andru, Tchýně, Rozervanec, Kleštěnec, Formio (159 př.Kr.), Bratři. Nadšeného ohlasu dosáhl zejména hrou Kleštěnec, v níž se mladík převléká za eunucha, aby se dostal k milované otrokyni. Avšak Formio se stal Terentiovým pravým tvůrčím triumfem. Titulní postava vyzkouší všechno možné, aby dosáhla toho, že se zamilovaný mládenec proti vůli rodičů ožení s chudou dívkou. Terentius nazval komedii podle šibala, vykuka, parazita, „břichopáska“, který v Řecku na hostinách za jídlo obveseloval hosty. Látka z Formia se Molièrovi stala výchozí matérií, do které navíc ještě implantoval předfinální scénou těsně před rozuzlením (III. dějství, 2.obraz) část své frašky Gorgibus v pytli (juvenilní dílko se žel nedochovalo), která byla údajně parafrází slavné frašky herce Tabarina: jde o nejproslulejší výstup Scapinových šibalství, kdy Scapino vláká Geronta do pytle a zmlátí ho.
Základní fabulační skelet Scapinova šibalství vypadá následovně. V době, kdy bohatí otcové dlí mimo domov, si jejich synové (Oktavius a Leandr) zařídí život podle svých představ. Oktavius se ožení s dívkou Hyacintu, která nemá ani vindru a dokonce neví, čí vlastně je. Leandr se chce oženit s cikánkou Zerbinetou. Když se otcové vrátí, jsou zděšeni a rozzuření do nejvyšší míry. Argant je rozhodnut zrušit Oktaviovo manželství, Geront pod pohrůžkou vydědění zakazuje synovi vzít si Zerbinetu. Scapino přislíbí mladíkům pomoc a nejrůznějšími triky a podvody přiměje otce, aby byli synům po vůli. Geront dokonce dostane nařezáno, když mu Scapino nabídne, že ho v pytli pronese mezi nepřáteli, kteří si na něho brousí zuby. Všechno dopadne dobře a navíc se ukáže, že dívky jsou ztracené dcery právě těch dvou dementů.
Už z pouhé dějové deskripce vyplývá, že hra výrazně koresponduje s hlavními vlastnostmi commedie dell´arte. Molière se s principy seznámil v době, kdy vlastnil Skvělé divadlo, jež v tehdejší ohromné konkurenci nemohlo obstát. V Paříži tehdy (v letech 1643-44) v sále Malého bourbonského paláce hostovali italští herci, především Dominico Locatelli a Tiberio Fiorelli. Fiorelliho nejoblíbenější hrou byl Scaramouche s ohromnou výpravou a velkolepými divadelními stroji. Molière byl tímto textem přímo ohromen a je doloženo, že se s Fiorellim seznámil a od něho se učil principům commedie dell´arte. Počínaje hrou Sganarelle aneb Domnělý paroháč (1660) pak ve své tvorbě principy tohoto typu divadla domýšlel a rozvíjel, takže se stal průkopníkem francouzské verze commedie dell´arte.
Scapino (jméno je odvozeno od italského scappare – uniknout, vyklouznout) je nepochybně Harlekýnem (ze kterého se později vyvine Figaro), nemá však svůj agresivnější protějšek, jenž v commedii dell´arte představoval intrikán Zanni, jehož variantou byl Brighella (Silvestr se za něho považovat nedá). Zato postavy Arganta a Geronta nezaměnitelně představují varianty starců (vecchi) Pantalona a Dottora v jejich přitroublosti a natvrdlosti. Též skupina milovnických dvojic (Lelio, Fortunio, Florindo; Izabella, Angelica) je prokazatelným předobrazem milovnických dvojic ve Scapinovi (Oktáv a Hyacinta, Leandr a Zerbineta). Molièrova komedie je důmyslnou hrou dvojic, dialogickou hrou par excellence. Všemu vévodí geniální manipulátor Scapino, který je neméně geniálním hercem a režisérem. Jeho vypráskanost, vyčůranost, otrkanost a oprýskanost je kupodivu přece jenom přijatelnější než tupost a zabedněnost obou obchodníků. Molière důsledně uplatňuje způsob, na kterém spočívá úspěšnost jeho her: postavy ve výpovědích jiných nalézají odlišné významy než nositelé oněch výpovědí. Hra umně kumuluje nejrůznější nedorozumění, přitom se vše „vyostřuje“ ve jménu co nejvíce zdůrazněné hravosti. Podobně jako jiné Molièrovy komedie se nejedná o grotesku, charaktery a situace jsou uvěřitelné, občas však přehnané, tedy s občasnými groteskními ujetostmi. Hra v podstatě dodržuje normu tří jednot, takže sevřený děj se odehrává na témže místě v krátkém časovém úseku. Řada prvků odkazuje na antiku, nejvíce příbuzností s antickým dramatem nabízí závěrečná dvojitá anagnórize: nevěsty se „překvapivě“ ukážou být dcerami obou obchodníků. Anagnórize (z řeckého ana-gnórisis = opětné rozpoznání) je pojem z teorie dramatu, podle Aristotelovy Poetiky označuje změnu nevědomosti v poznání. Aristotelés rozlišuje anagnórize nahodilou, pomocí nějakého znamení, popř. náhlým rozpomenutím, na rozdíl od anagnórize, která plyne z vnitřních událostí a vrcholí ohromujícím odhalením. Zdálo by se, že opětná rozpoznání jsou zaužívaným fíglem pouze klasických komedií, avšak mnoho tragédií obsahuje anagnórize ve spojení s peripetií např. Goethova Ifigenie na Tauridě nebo nejreprezentativněji v Sofoklově Králi Oidipovi. Molièrovy anagnórize, závěry jeho her, jsou často považovány za slabost či ledabylost, Molière však důmyslně pracuje s tím, co je v antické teorii divadla zdůvodněno a respektováno. Nelze však zastřít, že při stavbě zápletek se u Molièra projevuje jistá dramaturgická lehkomyslnost a nedůslednost, spíše však zvláštní neobratnost. Je možné však připustit, že Molière odbýval zápletky vědomě, jako něco, co stojí až na druhém místě. V jeho hrách mnohem větší prostor zaujímají gesta, ve smyslu termínu francouzského filozofa Henriho Bergsona, tedy duševní stavy, vnitřní ústrojenství, mentální uzpůsobení, momentální rozpoložení, což se všechno jevově projevuje chováním, pohyby, mimikou a slovem. Na Molièrovi je úžasné, že přestože musel pracovat se šablonami, dokázal je přetvořit do originálních a životných podob, které upozorňují na to, že divadlo, umění a život nelze redukovat na definitivní cíl, a že člověk nemusí být zajatcem okolností, i když je otázkou co může mít vůbec pod kontrolou, může-li mít vůbec něco pod kontrolou.
••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••
Na společném setkání po premiéře Scapinova šibalství v pátek 24. června 2011 ve foyer Mahenova divadla bude uvedena na slavnostním křtu publikace JUBILANTI Činohry Národního divadla Brno 2011 Evy Šlapanské. Činohra Národního divadla Brno spolu s autorkou pokračují v této tradici a i v letošním roce připravili pro čtenáře a milovníky divadelního umění již čtvrtý díl a seznamují je tak s umělci, kteří věnovali a věnují celý svůj život divadlu. V letošní publikaci se objevují jména například těchto jubilantů: Ladislava Peška, Václava Renče, Bořivoje Srby, Zbyňka Srby, Miloslava Mejzlíka, Libuše Geprtové, Vlasty Chramostové, Zdenka Plachého, Josefa Beyvla, Eduarda Miléna, Vojtěcha Štolfy, Zdeňky Gräfové, Bohuše Záhorského, Miloše Hynšta, Miloše Nedbala a dalších.
cz