Ballet

100 Years of Ballet NdB

Part of your life… Part of your city… for 100 years!

 

During one hundred years of its existence, our ballet ensemble, headed by prominent artistic leaders as well as provisional
managers, went through periods of fame as well as times of stagnation, witnessed the growth and art of excellent personalities of interpretation and choreography. Let us guide you through the century of Brno’s ballet, namely to the bright side of its history, linked with great names of Czechoslovak and Czech ballet and with important productions.

 

A whole century en pointe with Ballet NdB

 

Baletní soubor Národního divadla Brno završil na začátku sezony 2019/20 sto let své stálé existence. Vzhledem ke skutečnosti, že minulá, stá sezona Baletu NdB, patřila oslavám stoletého výročí prvního uvedení Labutího jezera v Brně a osmdesátého výročí brněnské světové premiéry Prokofjevova baletu Romeo a Julie, rozhodli jsme se, že 100 let bohaté historie brněnského baletního souboru budeme slavit až v sezoně následující. Za sto let svého trvání prošel balet pod vedením výrazných uměleckých šéfů i provizorních vedoucích slavnými obdobími i obdobími stagnace, rostly v něm a působily významné interpretační i choreografické osobnosti. A my vám postupně představíme především tu historii slavnou, spjatou s velkými jmény československého a českého baletu. Ale začněme obecněji.

Popravdě, balet v divadle existoval již dříve než v roce 1919, ale nedá se hovořit o stálém souboru profesionálních kvalit. Na rozdíl od pražského Národního divadla, které mělo vlastní baletní soubor již od svého založení, brněnské Národní divadlo, jež bylo jen o rok mladší (1884), se stálého baletního ansámblu dočkalo až na konci první světové války. Do té doby šlo jen o ojedinělá představení, která na přelomu 19. a 20. století na scénu uváděli dočasně zde působící choreografové. V roce 1916 našlo Brno v tanečnici Marii Dobromilové, která přišla z pražského Divadla na Vinohradech, svoji první interpretační osobnost. Ke krátkému angažmá do NdB přivedla i svého strýce Achilla Viscusiho, zkušeného tanečníka, pedagoga a choreografa a bývalého šéfa baletu Národního divadla v Praze, a jeho zásluhou byly v Brně poprvé uvedeny tradiční baletní tituly Coppélia 1918 a Čajkovského Labutí jezero 1919.

Příchodem Jaroslava Hladíka, který v roce 1919 přišel do Brna za nového vedení divadla v mladé Československé republice, hovoříme o ustavení regulérního baletního souboru. Po svém příchodu soubor zformoval, zkáznil, omladil a zvedl jeho profesionální úroveň. Soubor si postupně vybudovával rovnoprávnější postavení vedle činohry, opery a zpěvohry. To byly začátky 1. republiky, na které navázala plodná šéfovství Máši Cvejičové, ale především legendárního Iva Váni Psoty, který na pozici uměleckého vedoucího baletu působil do své smrti s přestávkami třikrát.

Začínal jako tanečník, záhy se stal nejmladším šéfem v republice a zároveň i choreografem. V roce 1932 odešel do nově vzniklého mezinárodního souboru Ballets Russes de Monte Carlo, kde tančil po boku tehdejších světových hvězd na mnoha turné v Evropě i USA. Po svém prvním návratu Psota uplatnil zkušenosti ze svého zahraničního angažmá a inscenoval jemu dobře známé tituly z repertoáru Ballets Russes. Tvůrčím a dramaturgickým vrcholem tohoto období byla světová premiéra jednoho z nejúspěšnějších tanečních dramat 20. století – Prokofjevova baletu Romeo a Julie (1938).

V roce 1941 Psota podruhé odjel do zahraničí, tentokrát do Spojených států amerických, kde se připojil k Original Ballet Russe, který se pohyboval převážně na území jižní Ameriky, a působil zde jako baletní mistr a choreograf. Po jeho opětovném návratu v roce 1947 dostává soubor šéfa, pedagoga a choreografa se světovým rozhledem a bohatými mezinárodními zkušenostmi, které se chystá odevzdat svému divadlu – dal přednost před nabídkami na místo šéfa Teatro Colón v Buenos Aires i šéfa baletu Národního divadla v Praze. Do jeho smělých plánů ale razantně vstoupil komunistický převrat v roce 1948 a vše, co po něm následovalo. I tak Psota pozvedl brněnský balet jako umělecké těleso na evropskou úroveň, profesionalita a vysoká technická zdatnost souboru neměly u nás v té době konkurenci. Jako vzdělaný a kultivovaný gentleman ovládající devět jazyků, světoobčan a bezkonfliktní osobnost nebyl ale stvořen pro tuto tvrdou dobu. Vše vyústilo v jeho náhlou smrt v roce 1952, po které se otřesený ansámbl oslabený i mnoha odchody tanečníků dával těžce dohromady. Za vedení Rudolfa Karhánka a Jiřího Nermuta vyrůstala nová generace tanečníků, uplatňující své umění v repertoáru ovlivněném duchem doby, pod vlivem sovětské baletní školy, pohybové estetiky a dramaturgie, a to se vším dobrým i špatným, co to s sebou přinášelo. Ostatně pod tímto vlivem bylo celé československé baletní umění až do roku 1989.

Výjimkou bylo období „šedesátých let“, kdy stejně jako v mnoha dalších uměleckých oborech, získává i v brněnském baletu hlavní slovo „nová vlna“. V roce 1961 se stal uměleckým šéfem choreograf Luboš Ogoun a postupně si přizval ke spolupráci také Pavla Šmoka a teoretika a kritika Vladimíra Vašuta, který se podílel na dramaturgii. V tomto období se brněnský balet dostal do čela vývoje československého baletního umění. Ogounův výběr se soustředil na baletní díla, která nebyla svazována podrobnou dějovou osnovou, a při své hudební volbě se obracel především k nebaletní hudbě, která mu v největší míře umožňovala svobodné pohybové vyjádření. Všichni tři se později stali zakladateli našeho jediného progresivního baletního tělesa Studio Balet Praha.

Po Luboši Ogounovi převzal šéfovství Miroslav Kůra, naše největší interpretační osobnost poválečné éry, který po období převažující soudobé taneční tvorby navrátil v repertoáru prvenství klasické baletní tvorbě. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se stejně jako politické změny měnili i umělečtí šéfové Baletu NdB. Po opětovném šéfovství Rudolfa Karhánka a Luboše Ogouna pak přichází do Brna nejdříve Jiří Němeček a po něm přebírá vedení souboru Olga Skálová, která vedla brněnský balet až do roku 1989.

Sametová revoluce rehabilitovala a dosadila na post uměleckého šéfa opět Luboše Ogouna, ale záhy přebírá vedení souboru Zdeněk Prokeš, za jehož působení nabírá balet nové zahraniční podněty, ale především se cíleně soustředí na původní domácí tvorbu. Po krátkém působení Karla Littery se stává šéfkou baletu Lenka Dřímalová, která vnáší akcentem na současnou taneční tvorbu nový impuls do dramaturgie souboru a předkládá nové výzvy divákům i tanečníkům. Do repertoáru se tak dostávají díla neoklasická, ale i ryze současná.

Ale to se již blížíme současnosti, kdy se v roce 2013 stává uměleckým šéfem Baletu NdB Mário Radačovský. Široké kontakty šéfa souboru, zlepšená ekonomická situace divadla, dobrá pověst tanečního ansámblu i obratná umělecká diplomacie přináší do repertoáru historicky první díla choreografických velikánů jako George Balanchine nebo Jiří Kylián. K nim musíme jedním dechem přidat i další tvůrčí veličiny se světovým renomé jako Nacho Duato nebo Johan Inger a nesmíme zapomenout ani na výraznou tvorbu samotného šéfa baletu Mária Radačovského. Je postupně scénicky i kostýmově obnoven klasický repertoár a souboru se umělecky i ekonomicky výrazně daří.

Vstupujeme tedy spolu do nového století Baletu NdB a rádi bychom byli i nadále úspěšní pro vás diváky i baletní umění. Stojíme na pevných a kvalitních základech, které nám svým uměním vybudovali naši předchůdci. Vedle významných uměleckých osobností z řad šéfů a choreografů nesmíme zapomenout ani na generace skvělých interpretů, sólistů, balerín i členů sboru. V divadle totiž není malých rolí a kvalita se buduje vždy jako celek. Všem jim patří náš dík a ta letošní „stovka“ je beze sporu především jejich zásluhou. Vždyť před diváky vždy stál, stojí a bude stát tanečník – umělec a na něm je největší odpovědnost a závisí úspěch inscenace.

 

text: Karel Littera
pictures: NdB archive

 

 

 

 

 

With the same enthusiasm as all branches of human activity, culture not being an exception, the NdB Ballet gradually began to present itself in young Czechoslovakia as a professional ensemble capable of handling both classical repertoire and modern ballet pieces of the 20th century.

With the arrival of Jaroslav Hladík, who came to Brno in 1919 from the position of a ballet chief in Pilsen, we can speak about a regular ballet company being established. Upon hisarrival, he formed and rejuvenated the ensemble and raised its professional standards. The ensemble gradually built up a more equal position alongside drama, opera and singspiel. These were the beginnings, followed by the fruitful masters of Máša Cvejičová, but above all the legendary Ivo Vania Psota, who held the position of artistic director of ballet with breaks three times until his death.

Attention is ought to the original premieres of Bohuslav Martinů’s ballet pieces Who Is the Most Powerful in the World (1925) and Rebellion (1928), the first stage production of Leoš Janáček’s Lachian Dances (1925) and Ogelala by Erwin Schulhoff (1927). Foreign repertoire featured Dagilevian titles such as The Legend of Joseph by Strauss, Stravinsky’s Petrushka and The Firebird, Ravel’s La Valse or The Three-Cornered Hat by Manuel de Falla. The creative and dramaturgical climax of this period was the world premiere of one of the most successful dance dramas of the 20th century – Prokofiev’s ballet Romeo and Juliet (1938).