Historii brněnského Janáčkova divadla netvoří jen projekt a realizace dnešní stavby z přelomu padesátých a šedesátých let. Předcházelo jim totiž půlstoleté hledání architektonické podoby českého divadelního stánku, proměňující se během doby vlivem měnících se stylových, provozních, kulturních i politických požadavků. Mezi léty 1910 – 1958 se uskutečnilo celkem sedm architektonických soutěží, jichž se zúčastnilo více než půldruhého sta projektantů, často prvořadých architektů z Čech a Moravy, jejichž počet ještě rozšiřují jména významných expertů a členů soutěžních jury. Uvést lze aspoň Bohuslava Fuchse, Josefa Gočára, Vlastislava Hofmana, Josefa Chochola, Pavla Janáka, Jana Kotěru, Emila Králíka, Otakara Novotného, Oldřicha Starého, Jana Víška a další. Nemálo však bylo i těch, jejichž jména upadla později v zapomenutí. Ze stovek soutěžních výkresů by se dala uspořádat rozsáhlá výstava, jež by celkem v úplnosti dokumentovala historii české architektury v průběhu první poloviny našeho věku. Představila by návrhy ve stylech od pozdního historismu přes secesi, kubismus, modernu, funkcionalismus, socialistický realismus až po klasicizující neofunkcionalismus. Připomněla by zároveň období nesmiřitelných střetů moderních tvůrců s konzervativními silami, které ale nevedly vždycky k prosazení progresivního řešení.
Návrh ze soutěže, 1910
Návrh ze soutěže, 1907
Úsilí o novou divadelní budovu spadalo do počátku století a bylo řízeno Družstvem pro postavení Českého národního divadla v Brně, založeným už v roce 1881. Potřebu českého divadelního stánku řešilo již dříve koupí (1883) a přestavbou starého objektu (1884) na nároží Žerotínova náměstí a Veveří ulice, který se však záhy ukázal jako málo vyhovující provizorium, takže nutnost novostavby se stala brzy aktuální. Bylo nakonec rozhodnuto stavět na místě dosavadního divadla, i když se uvažovalo o celé řadě dalších stavenišť. Z roku 1907 pochází například ověřovací studie Emila Králíka, situující divadlo na okraj parku v Lužánkách.
Po provedení nezbytných příprav vypsalo Družstvo v roce 1910 veřejnou ideovou soutěž na zhotovení náčrtků divadelní novostavby s přiléhajícími činžovními domy. V jury zasedali kromě zástupců Družstva architekti Jan Koula jako předseda, Antonín Engel, Vladimír Fischer, Kamil Hilbert a Václav Roštlapil, vesměs zastánci architektury pozdního historismu.
Vypisovatel obdržel celkem 44 soutěžních návrhů od 42 architektů. Porota přisoudila první cenu práci Josefa Maříka a Karla Šidlíka, druhou cenu obdržel Alois Dryák a třetí Theodor Macharáček, přičemž dalších pět projektů bylo zakoupeno. Z dnešního pohledu vyniká mezi oceněnými a zakoupenými návrhy projekt Emila Králíka, zatímco vítězná práce zastupuje stylově nevyhraněné pojetí, ocitající se už ve své době na periferii architektonického vývoje. Největší přínos znamenaly paradoxně některé neoceněné a vyřazené projekty, zejména od architektů z pražského Spolku výtvarných umělců Mánes; návrhy J. Gočára, V. Hofmana, J. Chochola a P. Janáka ohlašovaly estetiku nastupujícího kubismu, přičemž nejpokročilejší byla patrně koncepce 0. Novotného v duchu racionalistické moderny. Výsledek soutěže ovlivnilo složení jury i její jednostranné prosazování nárožního situování budovy, čímž byla předem vyloučena řada odlišně urbanisticky koncipovaných návrhů, mnohdy ale názorově progresivních. Za verdiktem se však především skrýval úporný boj konzervativního a pokrokového uměleckého tábora. První tvořili především architekti a výtvarníci ze Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně a další podobně zaměření umělci, kteří své regionálně separatistické a tradicionalistické tendence povyšovali na národní zájmy. Proti tomuto stanovisku vystupovali členové Mánesa, jejichž prosazení v soutěži však bránila konzervativní orientace Družstva.
Naznačené rozpory vyvrcholily pak v roce 1913, kdy Družstvo vypsalo věcnou soutěž, omezenou na účastníky soutěže z roku 1910. Byla obeslána pouze 20 návrhy, neboť zejména moderně smýšlející architekti na účast rezignovali. První cena nebyla udělena, dvě druhé ceny obdrželi Alois Čenský a František Roith, dvě třetí ceny pak Antonín Balšánek a Richard Klenka z Vlastimilu s Viktorinem Šulcem, další dva projekty získaly čestné uznání. Stylově přijatelný byl snad jen návrh E Roitha a vyřazený projekt B. Hübschmanna, ostatní práce setrvávaly stále na pozicích historismu nebo se přikláněly k secesi, ale opožděné a rozmělněné podoby.
Návrh ze soutěže, 1937
Návrh ze soutěže, 1956
Válečné události a změněné podmínky po vzniku samostatného československého státu oddálily celou záležitost o více jak dvacet let. Záměr výstavby nového divadla v Brně byl oživen až v polovině třicátých let. V roce 1936 vypsalo Družstvo veřejnou architektonickou soutěž. Staveniště zůstalo, avšak zásadním způsobem se změnily představy o charakteru divadla, které mělo být tentokrát demokratickou scénou pro nejširší veřejnost, divadlem pro činohru, operetu i operu, stavbou bez vnějšího patosu a monumentality. Soutěžní podmínky se netýkaly jen vlastní budovy, ale požadovaly rovněž urbanistické vyřešení nevyhovujících poměrů Žerotínova náměstí. Porota, tvořená z řad architektů P. Janákem, E. Králíkem, V. Fischerem, O. Starým a V. Šeborem, posuzovala celkem 30 došlých návrhů. S výsledkem soutěže vyslovila uspokojení, i když se rozhodla neudělit první cenu, neboť žádný z projektů nebyl bez úprav způsobilý k realizaci. Až na jedinou výjimku vycházeli soutěžící z funkcionalistického pojetí. Mezi autory oceněných a zakoupených projektů byla řada známých avantgardních architektů z Brna i Prahy, například E. Hruška, E. Kerhart, V. Kuba, J. Víšek, F. Zelenka a další.
Soutěž provázel navíc jeden výrazný počin, hodný připomenutí. Mimo ni předložil totiž svůj návrh Bohuslav Fuchs, vůdčí představitel brněnské architektonické obce a jeden z nejvýznamnějších českých funkcionalistů, těšící se rovněž mezinárodnímu uznání. Jako bytostný urbanista radikálním způsobem řešil širší souvislosti novostavby a jejího okolí a dospěl zároveň k poznání, že staveniště není pro divadlo vyhovující. Výhrady proti parcele na nároží Žerotínova náměstí a Veveří ulice se poprvé ozvaly už v roce 1918. Neméně pozoruhodná byla architektonická stránka Fuchsova divadla, charakteristická kontrastem velkých prosklených ploch a vystupujících plných částí, v jejichž hmotách se výrazně uplatňovala křivka. Jednalo se o jeden z mimořádných konceptů tzv. organické architektury. K problému umístění brněnského divadla se pak Fuchs znovu vrátil studií z roku 1939. Zatímco projektům z desátých let dominoval návrh O. Novotného, představoval vrchol úsilí třicátých let zřejmě Fuchsův mimosoutěžní projekt. V následujícím roce vyzvalo Družstvo prvních pět oceněných autorů k užší soutěži, z níž vyšel vítězně návrh Jana Víška, jenž předtím získal třetí cenu. Od této chvíle se stalo divadlo Víškovi osudovým posláním, bohužel nenaplněným, jemuž zasvětil zbývajících třicet let své architektonické dráhy. Pojetím se umělec hlásil k proudu tzv. racionálního funkcionalismu, usilujícího o maximální úspornost výrazových prostředků ve prospěch účelné, ekonomické a sociální architektury. V pozadí jeho projevu je zřejmá jistá klasicizující tendence, vtiskující návrhům a realizacím ušlechtilost a monumentalitu. Na základě vítězné alternativy bylo Víškovi zadáno vypracování definitivních návrhů. Za prostředky Družstva a poté s finanční podporou Baťových závodů dokončil v roce 1944 prováděcí plány. Znovu se k práci vrátil po válce v nově zřízené projekční kanceláři Družstva národního divadla. Do roku 1950 předválečný projekt dále přepracovával; postupným zdůrazňováním klasicizující tendence dospěl až k formě antického chrámu.
Naléhavost potřeby nového divadla v Brně vyvstala opětovně v polovině padesátých let. Rok 1956 vyplnila architektonická soutěž, v jejímž prvním veřejném neanonymním kole zvítězil návrh kolektivu Jana Víška, Viléma Zavřela a Libuše Žáčkové-Pokorové. V. Zavřel spolupracoval na projektu divadla s J. Víškem již od roku 1936. Titíž autoři byli nejvýše oceněni i v druhém, vyzývacím kole soutěže. Projektanti situovali budovu už na nové staveniště v sadech na Kolišti. Poválečná architektonická soutěž získala primát v počtu účastníků prvního kola – 56, na druhé straně ale znamenala po architektonické, ideové a provozní stránce ve srovnání s předválečnou soutěží značný krok nazpátek. Odehrála se totiž na samém sklonku období tzv. socialistického realismu a vyhodnocována byla už v době, kdy byla tato romanticky dekorativní architektura politicky odmítnuta. Zatímco se v brněnském prostředí architektura socialistického realismu prosadila zcela okrajově a v umírněné podobě, doznal tento styl v některých soutěžních návrzích divadla až extrémních poloh. Víškův klasicismus se pohyboval v uměřených mezích, avšak návrhy L. Laciny představovaly přímo bombastickou parafrázi starověkých chrámů či mauzoleí. Půlstoletou historii architektonických soutěží na nové divadlo v Brně uzavřela vyzvaná vnitropodniková soutěž Stavoprojektu v roce 1958. Vyzněla opět ve prospěch kolektivu J. Víška, přestože Vladimír Palla, Viktor Rudiš a Miroslav Spurný, architekti nastupující generace, kteří soutěžili už před dvěma léty, předložili návrh, naznačující novou cestu domácí architektury, jak ji zahájil československý pavilon na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu.
Jan Sedlák
Budova a její umělecká výzdoba
Projekčními pracemi na Janáčkově divadle byl v roce 1958 pověřen nově zřízený ateliér Stavoprojektu Brno za vedení architekta Otakara Oplatka. Hlavním inženýrem projektu byl jmenován Vilém Zavřel. V ateliéru pracovala rovněž Libuše Žáčková-Pokorová, přičemž Jan Víšek působil jako externí expert. Zanedlouho se však se svými spolupracovníky rozešel a do ateliéru byli povoláni architekti Ivan Ruller a Boleslav Písařík. Po úvodním projektu z roku 1958 zpracoval tento kolektiv do konce roku 1963 definitivní verzi architektonického a stavebního řešení. V. Zavřel s L. Žáčkovou-Pokorovou navrhli interiéry divadelního sálu a jeviště, I. Ruller interiéry společenské a B. Písařík provozní části. V lednu 1960 započala příprava staveniště a následně vlastní stavba, dokončená v červenci 1965. Provoz divadla byl slavnostně zahájen 2. října 1965 operou Leoše Janáčka Příhody Lišky Bystroušky. Náklady na realizaci dosáhly téměř 100 milionů Kčs. Obestavěný prostor představuje dvojnásobek objemu Mahenova divadla. Současně s budovou byla provedena i úprava okolí, zejména předprostor s vodní nádrží a fontánou, terasy a osázení zelení.
Divadlo opery a baletu bylo pojato komplexním způsobem, aby zahrnovalo všechny potřebné umělecké, společenské a technické provozy. Osu jevištní části tvoří jeviště s točnou, na něž navazují zadní a dvě boční jeviště. Kromě zkušeben pro orchestr, sólisty, pěvecký sbor a balet jsou tu šatny, malírny, dílny, sklady a další příslušenství. Společenskou část tvoří hlediště pro 1383 diváků, koncipované jako stupňovitý amfiteátr s věncem lóží. Obklopují je ve třech patrech společenské prostory, vzájemně provozně a opticky propojené. V prvním suterénu pod vestibulem se nacházejí restaurace, kavárna a klub umělců.
Průčelí divadla
Foyer divadla
Hlavní nosnou konstrukci tvoří železobetonový monolitický skelet s výplňovým zdivem. Hlediště, hrací a zkušební jeviště jsou zastropeny ocelovými příhradovými nebo plnostěnnými vazníky. Na povrchy exteriérů a interiérů byly použity přírodní a technické materiály, zejména kámen, dřevo, ocel, sklo a hliník. Na obklady a dlažby byly vybrány liberecká žula, šluknovský černý syenit, bulharský mušlovitý vápenec, z ušlechtilých dřev leštěný iránský jilm a turecký ořech. Okenní stěny tvoří nosná ocelová konstrukce a hliníkové rámy.
Architektonická a urbanistická koncepce výsledního díla vycházela ze soutěží padesátých let, zčásti se uplatnil i vliv Víškovy práce z předválečného období. V průběhu zpracovávání úvodního a prováděcího projektu doznala stylová a dispoziční stránky divadla řadu příznivých korektur. Za všechny lze uvést alespoň vylehčení těžkých hmot skleněnými stěnami a sjednocení původně oddělených společenských částí v jeden prostorový celek, kde světlem a střízlivou barevností vyrovnal I. Ruller určitou nejednotnost detailů. Vstupní a společenské partie patří k architektonicky nejzdařilejším stránkám divadla. Poplatnost době vzniku je nejvíce zřejmá v nadsazené reprezentativnosti budovy, naplňující tehdejší představu velké operní scény národního významu, která paradoxně konzervovala ideje z doby před první i druhou světovou válkou, ačkoli pominuly někdejší kulturní a národnostní pohnutky. Tomu odpovídá i symetrická kompozice a celkový klasicizující ráz, jehož zárodky obsahovaly už předválečné funkcionalistické projekty.
Hlediště divadla před rekonstrukcí
Hlediště divadla po rekonstrukci
Architekturu divadla postupně dotvořila výrazná výzdoba, jejíž těžiště bylo přeneseno na exteriér. Vincenc Makovský vypracoval třetinový model sousoší Aloise a Viléma Mrštíkových, jehož definitivní podobu nad vstupem do technické části divadla provedl roku 1964 Stanislav Hanzík s částečným uplatněním vlastního pojetí. Po levém boku hlavního průčelí byl v roce 1975 instalován bronzový pomník Leoše Janáčka od Stanislava Hanzla. Balkony hlavního průčelí doplnily parapety z tepaného měděného plechu od Evy Zoubkové-Kmentové a Olbrama Zoubka, který byl také autorem kamenné skulptury moravské orlice u schodiště. Z interiérové výzdoby představuje nejvýznamnější dílo gobelín s motivem lišky Bystroušky od Aloise Fišárka, umístěný ve vestibulu. Na osu vstupního prostoru byla instalována busta Leoše Janáčka od Miloše Axmana. V oknech na podestách obou bočních schodišť realizovali Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová výplně z barevného hutního skla. Čelní stěnu klubu umělců dekorovali Ida a Vladislav Vaculkovi keramickým reliéfem. Výtvarná výzdoba prozrazuje obdobnou rozpornost jako architektura budovy. Zatímco práce manželů Zoubkových a Vaculkových a vitráže S. Libenského a J. Brychtové mají moderní pojetí, figurální plastiky dokládají různou úroveň tradičně pojímaného pomníkového umění.
Jan Sedlák
Budova a její umělecká výzdoba
Budova bývalého Německého městského divadla, poté divadla Na hradbách, později Janáčkova, nyní Mahenova divadla náleží nejen k prvořadým architektonickým památkám v Brně, ale její umělecký, technický a kulturní význam ji navíc včleňuje do evropského kontextu.
Situování divadla na východním okraji městského centra souviselo s rozsáhlou urbanistickou proměnou Brna v druhé polovině 19. století. Podle regulačního plánu z let 1861-63 od vídeňského architekta Ludwiga von Förstera a městského stavitele Johanna Lorenze byly na místě zbouraných hradeb postupně budovány rozlehlé uliční prospekty, reprezentační veřejné budovy, obytné domy a promenádní parky. Podobně jako krátce předtím ve Vídni byl mezi historické jádro a předměstí vložen útvar Okružní třídy. Nová výstavba na bývalých pevnostních pozemcích, realizovaná převážně od šedesátých do osmdesátých let, představovala počátek dynamického přerodu moravské metropole v moderní velkoměsto, jenž se pak dovršil radikální přestavbou centra na přelomu 19. a 20. století.
Nové divadlo vzešlo z iniciativy městské rady a zvláště starosty Gustava Winterhollera. Stavba byla zahájena 18. července 1881 a 31. října 1882 se konalo slavnostní uložení závěrečného kamene, takže včetně projekčních prací trvala pouhých 18 měsíců. Budova zaujímající plochu 2700 m2 si vyžádala náklad 500.000 zlatých. Na realizaci se podílela početná řada vídeňských a brněnských podnikatelů, umělců a řemeslníků.
Architektonický návrh divadla zadal stavebník vídeňské kanceláři architektů Ferdinanda Fellnera ml. (1847 – 1916) a Hermanna Helmera (1849 – 1919), kteří se specializovali na projektování divadelních budov. Na území bývalé Rakousko-uherské monarchie i v okolních zemích realizovali od Hamburku po Oděsu celkem 48 divadel.
Nárys původního průčelí
Současný stav
Jen v Čechách stojí další čtyři, vybudovaná vesměs pro německé menšiny v českých městech nebo v německých oblastech českých zemí (Liberec, 1881 – 83; Karlovy Vary, 1883 – 86; Praha -Smetanovo divadlo, 1886 – 87; Jablonec, 1906 – 07). K nim patří ještě Městské divadlo v Mladé Boleslavi (1906 – 09), jehož exteriér však navrhli architekti Rudolf Kříženecký a Emil Králík, a Prozatímní divadlo na Ratvitově (Žerotínově) náměstí v Brně (1871), zbořené v roce 1882. Plány jmenovaných architektů, jejichž originály jsou uloženy v Archivu města Brna, prováděl brněnský stavitel Josef Arnold za řízení vídeňského architekta Josefa Nebehostenyho. Z brněnských řemeslníků se na stavbě podíleli ještě sochař Franz Dressler, kameník Johann Lang, štukatér Georg Weiss a zahradník Karel Jelínek.
Divadlo zaujímá půdorys obdélníka a obrací se kratší stranou hlavního průčelí do dnešního Malinovského náměstí. Prostranství před čelní frontou je upraveno jako kruhový květinový parter. Segmentová ramena příjezdové rampy ústí do trojosého portiku uprostřed, jehož toskánské sloupy a pilíře nesou v patře balkon.
Na něm spočívá lodžie s korintskými sloupy a trojdílným kladím, na které dosedá v šíři lodžie trojúhelný štít s plně plastickou figurální výzdobou. Střed vyplňuje řecký bůh Dionýsos na voze taženém lvy a pantery. Čtyřspřeží doprovázejí okřídlené postavy géniů s planoucími pochodněmi. Pololežící ženské akty v koutech tympanonu představují vlevo Kalliopé, múzu epického zpěvu, vpravo Melpomené, múzu zpěvu a tragédie. Boční části průčelí mají v ose prolomen vstup a nad ním v patře edikulové okno, jehož segmentový fronton doplňují figurální alegorie tragédie a komedie. Budova končí kuželkovou balustrádou, obíhající po celém obvodu. Na průčelních nárožích drží dvojice amoretů štíty, na nichž bývaly zlaté nápisy: Kráse stánek – múzám domov. Střed průčelí akcentuje střešní oblouk s plastickým znakem města a završený skupinou Thálie sedící na labuti, jejíž slávu vytrubují dva pozounéři. Trojrozměrná sochařská díla dotvářejí ještě nízké reliéfy: trojdílný vlys s hrajícími amorety v lodžii a girlandy spojující hlavice pilastrů. Autorem sochařské výzdoby na exteriéru a v interiéru divadelní budovy byl Vídeňan Theodor Friedl (1842 – 99), jenž svým pojetím navazoval na barokní sochařství. Tematicky a stylově podobnou plastickou výzdobou dotvořil řadu dalších Fellnerových a Helmerových divadel. Ostatní fasády budovy jsou pojednány po architektonické i výzdobné stránce střídměji. Figurální alegorie s putty mezi horními okny provedl ve sgrafitu vídeňský malíř Adolf Roth.
Vnějšek divadla představuje reprezentativní doklad historizující architektury ze závěru období tzv. přísného historismu (1850 – 80). Její tvůrci čerpali z pozdně renesanční architektury toskánské a benátské oblasti, přičemž vědecké studium historických předloh uváděli do rovnováhy s jejich tvůrčí transformací. Na rozdíl od neorenesanční architektury exteriéru budovy převažuje v interiéru neobarokní pojetí, charakteristické už pro fázi tzv. pozdního historismu. Harmonizační tendence na vnějšku budovy je uvnitř vystřídána zřetelným úsilím o emocionální účin. Fellner s Helmerem patřili k prvním architektům, kteří v Brně zahájili právě stavbou městského divadla tuto stylovou změnu. Renate Wagnerová-Riegrová, jedna z předních znalkyň vídeňské historizující architektury, vyzdvihla u prací této architektonické dvojice velké bohatství, dekorativní jistotu a hravou lehkost. Za vstupním průčelím se rozkládá v plné šíři budovy trojdílný vestibul, jemuž v horním podlaží odpovídá rovněž trojdílný foyer.
Interiér MD – lóže
Interiér MD – strop v hledišti
Za vestibulem je do prostoru otevřeného galeriemi vestavěno monumentální trojramenné schodiště, jehož hlavní rameno vede k lóžím v parteru a zbývající dvě ke koridoru v patře, který spojuje foyer s hledištěm. Vysoká schodištní hala mezi vestibulem a hledištěm představovala u našich divadel výjimečný příklad a jen omezeně se vyskytovala i v divadelních realizacích vídeňské autorské dvojice. Kruhový strop hlediště podkovovitého půdorysu dekoruje šest lunet s temperovými malbami alegorií tragédie, tance, lyriky, komedie, zpěvu a hudby od Julia Schmidta (1854 – 1935) z Vídně a Olgy Fialkové (1848 – 1930). Z množství lóží v přízemí a na dvou balkonech jsou výtvarně zdůrazněny lóže v proscéniu. Zbylý prostor pod stropem vyplňuje galerie s třetím a čtvrtým pořadím. Čela lóží zdobí pilastry a v prvním pořadí karyatidy. Proscénium stejně jako strop rámují a člení bohatě plasticky a malířsky zdobené bordury.
Opona s náročnou makartovskou figurální kompozicí od vídeňského malíře Franze Leflera (1831-98) se nezachovala. Všechny společenské části divadelního interiéru pokrývá prakticky souvisle ornamentální výzdoba z prolínajících se plastických a malovaných prvků s výrazným podílem zlacení, které prováděl Johann Schonthaler z Vídně. Zejména u schodiště rozvinuli architekti spolu s dekoratéry naplno své pojetí, jež v duchu pozdního historismu oživovalo vypjatě reprezentativní tendence barokního slohu.
V roce 1881 došlo k požárům několika divadel: na jaře vyhořelo divadlo v Nizze, v srpnu Národní divadlo v Praze a zvláště tragické následky měl oheň v Okružním divadle ve Vídni. Tyto události se promítly do nového rakouského stavebního zákona a vedly k některým zásadním úpravám i u brněnské stavby.
Interiér MD – hlediště
Interiér MD – železná opona
Z požárně bezpečnostních důvodů byl zvětšen počet východů a klenutých schodišť k nim a prostory byly celkově dimenzovány tak, aby obecenstvo v případě nutnosti mohlo divadlo co nejrychleji opustit. Zásadní krok však znamenalo rozhodnutí o elektrifikaci divadla, kterou provedla pařížská Société électrique Edison spolu s vídeňskou komanditní firmou pro využití elektřiny Brückner, Ross a společníci. Do Brna přijel v roce 1882 Francis Jehl, asistent proslulého vynálezce Thomase Alvy Edisona, který se podílel na jeho pokusech při vytváření vhodného vlákna pro první žárovku, aby v divadle projektoval a instaloval elektrické osvětlení. Pouze pro potřeby divadla byla postavena v Offermannově, nyní Vlhké ulici parní elektrárna. Brněnské divadlo tak získalo pozoruhodný primát: stalo se prvním plně elektricky osvětleným divadlem na evropském kontinentě. Jedna Edisonova žárovka z roku 1882 byla proto umístěna do zdobného měděného pouzdra, uloženého do závěrečného kamene. (Dnes je vystavena ve vitrině u hlavního schodiště.) Sám Edison navštívil Brno v roce 1911.
Městské divadlo v Brně se po dokončení těšilo mimořádné pozornosti odborníků i veřejnosti. Tisk připomínal, že architektonicky, umělecky a provozně konkuruje nejvýznamnějším stavbám ve Vídni. Jako první důsledně odpovídalo po technické a bezpečnostní stránce zpřísněným předpisům pro divadelní stavby. Konstatovala to například exkurze Rakouského spolku inženýrů a architektů, jehož členové zhlédli na pozvání starosty Winterhollera nové divadlo již 17. prosince 1882. O elektrickém osvětlení podrobně referovaly prvořadé elektrotechnické časopisy ve světě.
V letech 1971 – 78 se uskutečnila komplexní obnova Mahenova divadla, které téměř devadesát let sloužilo v podstatě v originální podobě a s původním technickým vybavením.
Interiér MD – schodiště do hlediště
Rekonstrukce se týkala výměny a kapacitního zvětšení veškerých inženýrských sítí a obnovila, rozšířila a modernizovala technický provoz divadla. Nová zařízení nezasáhla rušivě do památkové podstaty budovy, neboť byla převážně instalována v mimospolečenských prostorách. Všechny části architektury a výtvarné výzdoby divadla prošly odbornou restaurací, chybějící detaily doplnily kopie podle dochovaných fragmentů. Terazzo vestibulu nahradila nová dlažba jednoduchého ornamentu ze dvou druhů mramoru. Nově byl pořízen korunový lustr úpravou sériově vyráběného typu. Nezbytné interiérové doplňky – atypická osvětlovadla, bufetový pult, vitríny, sedačky, reproduktory a kryty radiátorů topení – navrhl ve stylovém duchu divadla brněnský architekt Jindřich Kumpošt ml. Následně po obnově došlo v roce 1987 k otevření Divadélka Na hradbách, malokapacitního prostoru pod hledištěm, sloužícího jako divadlo jednoho herce, k recitálům a podobným účelům.
Jan Sedlák
Divadlo Reduta – nejstarší divadelní budova ve střední Evropě
Objekt dnešní Reduty je výsledkem složitého stavebního vývoje, který s četnými přestavbami a dostavbami probíhal nepřetržitě po několik století. Jeho základem byl nárožní dům Lichtenštejnů, jejž v r. 1600 vykoupilo město a zřídilo v něm tzv. Novou tavernu, později zvanou Velkou, reprezentační objekt určený vzácným návštěvám města. V r. 1634 byl přikoupen dům vedlejší, jehož rekonstrukcí a propojením se stávajícím objektem vznikl uzavřený jednopatrový komplex, rozsahem již odpovídající dnešní Redutě. Občasné divadelní produkce probíhaly v městské taverně pravděpodobně již od 60. let 17. století, teprve v r. 1733 však bylo ve východním křídle tohoto komplexu vystavěno vlastní divadlo lóžového typu s hlubokým perspektivním jevištěm. V letech 1785 a 1786 podlehl objekt zničujícím požárům a v době napoleonských válek a tzv. čtvrté francouzsko–rakouské války byl devastován, když sloužil jako lazaret a improvizovaná vojenská ubytovna. Na rekonstrukcích, které následovaly, se podílela řada významných soudobých architektů a umělců, mezi nimi i příslušníci věhlasného rodu italských malířů, dekoratérů a jevištních výtvarníků Lorenzo, Vincenzo a Antonio Sacchettiové.
S érou divadla ve východním křídle Reduty je spojeno mj. jméno Emanuela Schikanedera, libretisty Mozartovy Kouzelné flétny a ředitele divadla v letech 1807-09, či události roku 1767, kdy se v Redutě odehrálo první české představení v Brně Zamilovaný ponocný, nastudované a v češtině provedené bádenskou divadelní společností, a kdy zde se svojí sestrou Nanerl koncertoval jedenáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart. Na paměť této významné události byl v r. 2008 před Redutou odhalen Mozartův pomník od Kurta Gebauera. Po požáru v r. 1870 již toto divadlo nebylo obnoveno, ve 20. století převzal funkci divadelního sálu taneční sál v západní části budovy. Současné architektonické řešení Reduty je dílem brněnského ateliéru D.R.N.H., v.o.s. – členů autorského týmu Antonína Nováka, Petra Valenty, Radovana Smejkala a Eduarda Štěrbáka, spoluautory návrhu byli Klára Michálková a Karel Spáčil a spolupracovníkem při realizaci divadelní části Miroslav Melena. Rekonstrukce, která byla realizována v letech 2002–05, citlivě propojila moderní prvky s původní dochovanou architekturou, znovu umístila divadelní sál do východního křídla a celému objektu vrátila jeho společenskou a reprezentativní funkci. Završením rekonstrukce byla umělecká výzdoba stěn Mozartova sálu, kleneb kavárny a výtvarně pojednané teraco v atriu, jež provedl Petr Kvíčala.
Do r. 1919 využívalo Redutu brněnské německé divadlo, od toho roku se v hracích dnech pravidelně střídalo s českým Národním divadlem. U českého publika, které Redutu dříve nebylo příliš zvyklé navštěvovat, se stala oblíbenou až po skončení druhé světové války, kdy v ní (do jejího uzavření pro havarijní stav v r. 1993) zakotvil tehdejší soubor zpěvohry. Novodobá historie Reduty začala prvním představením po rekonstrukci 1. října 2005 společným projektem činohry, opery a baletu NDB: Noci Dnem Víta Zouhara a Příběh vojáka Igora Stravinského. V současné době v budově účinkují se svými inscenacemi všechny soubory NDB a celková koncepce i vlastní produkce Reduty je utvářena a realizována jejím samostatným uměleckým úsekem.
Jitka Nováková
Na našich webových stránkách používáme soubory cookie, abychom vám poskytli co nejrelevantnější zážitek tím, že si zapamatujeme vaše preference a opakované návštěvy. Kliknutím na „Přijmout vše“ souhlasíte s používáním VŠECH souborů cookie. Můžete však navštívit „Nastavení souborů cookie“ a poskytnout kontrolovaný souhlas.
Tento web používá soubory cookie ke zlepšení vašeho zážitku při procházení webem. Z nich se ve vašem prohlížeči ukládají soubory cookie, které jsou kategorizovány podle potřeby, protože jsou nezbytné pro fungování základních funkcí webu. Používáme také soubory cookie třetích stran, které nám pomáhají analyzovat a porozumět tomu, jak tento web používáte. Tyto soubory cookie budou ve vašem prohlížeči uloženy pouze s vaším souhlasem. Máte také možnost odhlásit se z těchto souborů cookie. Ale odhlášení některých z těchto souborů cookie může ovlivnit váš zážitek z prohlížení.
Nezbytné soubory cookie jsou naprosto nezbytné pro správné fungování webu. Tyto soubory cookie anonymně zajišťují základní funkce a bezpečnostní prvky webu.
Cookie
Délka
Popis
cookielawinfo-checkbox-advertisement
1 year
Set by the GDPR Cookie Consent plugin, this cookie is used to record the user consent for the cookies in the "Advertisement" category .
cookielawinfo-checkbox-analytics
11 months
This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookie is used to store the user consent for the cookies in the category "Analytics".
cookielawinfo-checkbox-functional
11 months
The cookie is set by GDPR cookie consent to record the user consent for the cookies in the category "Functional".
cookielawinfo-checkbox-necessary
11 months
This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookies is used to store the user consent for the cookies in the category "Necessary".
cookielawinfo-checkbox-others
11 months
This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookie is used to store the user consent for the cookies in the category "Other.
cookielawinfo-checkbox-performance
11 months
This cookie is set by GDPR Cookie Consent plugin. The cookie is used to store the user consent for the cookies in the category "Performance".
viewed_cookie_policy
11 months
The cookie is set by the GDPR Cookie Consent plugin and is used to store whether or not user has consented to the use of cookies. It does not store any personal data.
Funkční soubory cookie pomáhají vykonávat určité funkce, jako je sdílení obsahu webových stránek na platformách sociálních médií, shromažďování zpětné vazby a další funkce třetích stran.
Cookie
Délka
Popis
bcookie
2 years
LinkedIn sets this cookie from LinkedIn share buttons and ad tags to recognize browser ID.
lang
session
LinkedIn sets this cookie to remember a user's language setting.
lidc
1 day
LinkedIn sets the lidc cookie to facilitate data center selection.
UserMatchHistory
1 month
LinkedIn sets this cookie for LinkedIn Ads ID syncing.
Výkonnostní soubory cookie se používají k pochopení a analýze klíčových výkonnostních indexů webových stránek, což pomáhá při poskytování lepší uživatelské zkušenosti pro návštěvníky.
Cookie
Délka
Popis
_uetsid
never
Bing Ads sets this cookie to engage with a user that has previously visited the website.
_uetvid
never
Bing Ads sets this cookie to engage with a user that has previously visited the website.
Analytické soubory cookie se používají k pochopení toho, jak návštěvníci interagují s webem. Tyto soubory cookie pomáhají poskytovat informace o metrikách počtu návštěvníků, míře okamžitého opuštění, zdroji návštěvnosti atd.
Cookie
Délka
Popis
_ga
2 years
The _ga cookie, installed by Google Analytics, calculates visitor, session and campaign data and also keeps track of site usage for the site's analytics report. The cookie stores information anonymously and assigns a randomly generated number to recognize unique visitors.
_ga_7H45SSS34E
2 years
This cookie is installed by Google Analytics.
_gat_UA-8006361-1
1 minute
A variation of the _gat cookie set by Google Analytics and Google Tag Manager to allow website owners to track visitor behaviour and measure site performance. The pattern element in the name contains the unique identity number of the account or website it relates to.
_gid
1 day
Installed by Google Analytics, _gid cookie stores information on how visitors use a website, while also creating an analytics report of the website's performance. Some of the data that are collected include the number of visitors, their source, and the pages they visit anonymously.
CONSENT
2 years
YouTube sets this cookie via embedded youtube-videos and registers anonymous statistical data.
sid
1 month
The sid cookie contains digitally signed and encrypted records of a user’s Google account ID and most recent sign-in time.
Reklamní soubory cookie se používají k poskytování relevantních reklam a marketingových kampaní návštěvníkům. Tyto soubory cookie sledují návštěvníky napříč webovými stránkami a shromažďují informace za účelem poskytování přizpůsobených reklam.
Cookie
Délka
Popis
_fbp
3 months
This cookie is set by Facebook to display advertisements when either on Facebook or on a digital platform powered by Facebook advertising, after visiting the website.
fr
3 months
Facebook sets this cookie to show relevant advertisements to users by tracking user behaviour across the web, on sites that have Facebook pixel or Facebook social plugin.
IDE
1 year 24 days
Google DoubleClick IDE cookies are used to store information about how the user uses the website to present them with relevant ads and according to the user profile.
MUID
1 year 24 days
Bing sets this cookie to recognize unique web browsers visiting Microsoft sites. This cookie is used for advertising, site analytics, and other operations.
test_cookie
15 minutes
The test_cookie is set by doubleclick.net and is used to determine if the user's browser supports cookies.
VISITOR_INFO1_LIVE
5 months 27 days
A cookie set by YouTube to measure bandwidth that determines whether the user gets the new or old player interface.
YSC
session
YSC cookie is set by Youtube and is used to track the views of embedded videos on Youtube pages.
yt-remote-connected-devices
never
YouTube sets this cookie to store the video preferences of the user using embedded YouTube video.
yt-remote-device-id
never
YouTube sets this cookie to store the video preferences of the user using embedded YouTube video.
yt.innertube::nextId
never
This cookie, set by YouTube, registers a unique ID to store data on what videos from YouTube the user has seen.
yt.innertube::requests
never
This cookie, set by YouTube, registers a unique ID to store data on what videos from YouTube the user has seen.