Studio Janáčkova divadla je profesionální studio, které nabízí vše od nahrávání, přes mix až po mastering vašich hudebních projektů. Nachází se přímo v budově Janáčkova divadla Národního divadla Brno. Je vybaveno prvotřídní akustikou a profesionální technikou. Studio je plně klimatizované. Na stavbě nahrávacího studia se podíleli renomovaní odborníci.

Více informací na: www.studiojdbrno.cz

Půlstoletí příprav a hledání

Historii brněnského Janáčkova divadla netvoří jen projekt a realizace dnešní stavby z přelomu padesátých a šedesátých let. Předcházelo jim totiž půlstoleté hledání architektonické podoby českého divadelního stánku, proměňující se během doby vlivem měnících se stylových, provozních, kulturních i politických požadavků. Mezi léty 1910 – 1958 se uskutečnilo celkem sedm architektonických soutěží, jichž se zúčastnilo více než půldruhého sta projektantů, často prvořadých architektů z Čech a Moravy, jejichž počet ještě rozšiřují jména významných expertů a členů soutěžních jury. Uvést lze aspoň Bohuslava Fuchse, Josefa Gočára, Vlastislava Hofmana, Josefa Chochola, Pavla Janáka, Jana Kotěru, Emila Králíka, Otakara Novotného, Oldřicha Starého, Jana Víška a další. Nemálo však bylo i těch, jejichž jména upadla později v zapomenutí. Ze stovek soutěžních výkresů by se dala uspořádat rozsáhlá výstava, jež by celkem v úplnosti dokumentovala historii české architektury v průběhu první poloviny našeho věku. Představila by návrhy ve stylech od pozdního historismu přes secesi, kubismus, modernu, funkcionalismus, socialistický realismus až po klasicizující neofunkcionalismus. Připomněla by zároveň období nesmiřitelných střetů moderních tvůrců s konzervativními silami, které ale nevedly vždycky k prosazení progresivního řešení.

Návrh ze soutěže, 1910	Návrh ze soutěže, 1907

Úsilí o novou divadelní budovu spadalo do počátku století a bylo řízeno Družstvem pro postavení Českého národního divadla v Brně, založeným už v roce 1881. Potřebu českého divadelního stánku řešilo již dříve koupí (1883) a přestavbou starého objektu (1884) na nároží Žerotínova náměstí a Veveří ulice, který se však záhy ukázal jako málo vyhovující provizorium, takže nutnost novostavby se stala brzy aktuální. Bylo nakonec rozhodnuto stavět na místě dosavadního divadla, i když se uvažovalo o celé řadě dalších stavenišť. Z roku 1907 pochází například ověřovací studie Emila Králíka, situující divadlo na okraj parku v Lužánkách.

Po provedení nezbytných příprav vypsalo Družstvo v roce 1910 veřejnou ideovou soutěž na zhotovení náčrtků divadelní novostavby s přiléhajícími činžovními domy. V jury zasedali kromě zástupců Družstva architekti Jan Koula jako předseda, Antonín Engel, Vladimír Fischer, Kamil Hilbert a Václav Roštlapil, vesměs zastánci architektury pozdního historismu.

Vypisovatel obdržel celkem 44 soutěžních návrhů od 42 architektů. Porota přisoudila první cenu práci Josefa Maříka a Karla Šidlíka, druhou cenu obdržel Alois Dryák a třetí Theodor Macharáček, přičemž dalších pět projektů bylo zakoupeno. Z dnešního pohledu vyniká mezi oceněnými a zakoupenými návrhy projekt Emila Králíka, zatímco vítězná práce zastupuje stylově nevyhraněné pojetí, ocitající se už ve své době na periferii architektonického vývoje. Největší přínos znamenaly paradoxně některé neoceněné a vyřazené projekty, zejména od architektů z pražského Spolku výtvarných umělců Mánes; návrhy J. Gočára, V. Hofmana, J. Chochola a P. Janáka ohlašovaly estetiku nastupujícího kubismu, přičemž nejpokročilejší byla patrně koncepce 0. Novotného v duchu racionalistické moderny. Výsledek soutěže ovlivnilo složení jury i její jednostranné prosazování nárožního situování budovy, čímž byla předem vyloučena řada odlišně urbanisticky koncipovaných návrhů, mnohdy ale názorově progresivních. Za verdiktem se však především skrýval úporný boj konzervativního a pokrokového uměleckého tábora. První tvořili především architekti a výtvarníci ze Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně a další podobně zaměření umělci, kteří své regionálně separatistické a tradicionalistické tendence povyšovali na národní zájmy. Proti tomuto stanovisku vystupovali členové Mánesa, jejichž prosazení v soutěži však bránila konzervativní orientace Družstva.

Naznačené rozpory vyvrcholily pak v roce 1913, kdy Družstvo vypsalo věcnou soutěž, omezenou na účastníky soutěže z roku 1910. Byla obeslána pouze 20 návrhy, neboť zejména moderně smýšlející architekti na účast rezignovali. První cena nebyla udělena, dvě druhé ceny obdrželi Alois Čenský a František Roith, dvě třetí ceny pak Antonín Balšánek a Richard Klenka z Vlastimilu s Viktorinem Šulcem, další dva projekty získaly čestné uznání. Stylově přijatelný byl snad jen návrh E Roitha a vyřazený projekt B. Hübschmanna, ostatní práce setrvávaly stále na pozicích historismu nebo se přikláněly k secesi, ale opožděné a rozmělněné podoby.

Návrh ze soutěže, 1937	Návrh ze soutěže, 1956

Válečné události a změněné podmínky po vzniku samostatného československého státu oddálily celou záležitost o více jak dvacet let. Záměr výstavby nového divadla v Brně byl oživen až v polovině třicátých let. V roce 1936 vypsalo Družstvo veřejnou architektonickou soutěž. Staveniště zůstalo, avšak zásadním způsobem se změnily představy o charakteru divadla, které mělo být tentokrát demokratickou scénou pro nejširší veřejnost, divadlem pro činohru, operetu i operu, stavbou bez vnějšího patosu a monumentality. Soutěžní podmínky se netýkaly jen vlastní budovy, ale požadovaly rovněž urbanistické vyřešení nevyhovujících poměrů Žerotínova náměstí. Porota, tvořená z řad architektů P. Janákem, E. Králíkem, V. Fischerem, O. Starým a V. Šeborem, posuzovala celkem 30 došlých návrhů. S výsledkem soutěže vyslovila uspokojení, i když se rozhodla neudělit první cenu, neboť žádný z projektů nebyl bez úprav způsobilý k realizaci. Až na jedinou výjimku vycházeli soutěžící z funkcionalistického pojetí. Mezi autory oceněných a zakoupených projektů byla řada známých avantgardních architektů z Brna i Prahy, například E. Hruška, E. Kerhart, V. Kuba, J. Víšek, F. Zelenka a další.

Soutěž provázel navíc jeden výrazný počin, hodný připomenutí. Mimo ni předložil totiž svůj návrh Bohuslav Fuchs, vůdčí představitel brněnské architektonické obce a jeden z nejvýznamnějších českých funkcionalistů, těšící se rovněž mezinárodnímu uznání. Jako bytostný urbanista radikálním způsobem řešil širší souvislosti novostavby a jejího okolí a dospěl zároveň k poznání, že staveniště není pro divadlo vyhovující. Výhrady proti parcele na nároží Žerotínova náměstí a Veveří ulice se poprvé ozvaly už v roce 1918. Neméně pozoruhodná byla architektonická stránka Fuchsova divadla, charakteristická kontrastem velkých prosklených ploch a vystupujících plných částí, v jejichž hmotách se výrazně uplatňovala křivka. Jednalo se o jeden z mimořádných konceptů tzv. organické architektury. K problému umístění brněnského divadla se pak Fuchs znovu vrátil studií z roku 1939. Zatímco projektům z desátých let dominoval návrh O. Novotného, představoval vrchol úsilí třicátých let zřejmě Fuchsův mimosoutěžní projekt. V následujícím roce vyzvalo Družstvo prvních pět oceněných autorů k užší soutěži, z níž vyšel vítězně návrh Jana Víška, jenž předtím získal třetí cenu. Od této chvíle se stalo divadlo Víškovi osudovým posláním, bohužel nenaplněným, jemuž zasvětil zbývajících třicet let své architektonické dráhy. Pojetím se umělec hlásil k proudu tzv. racionálního funkcionalismu, usilujícího o maximální úspornost výrazových prostředků ve prospěch účelné, ekonomické a sociální architektury. V pozadí jeho projevu je zřejmá jistá klasicizující tendence, vtiskující návrhům a realizacím ušlechtilost a monumentalitu. Na základě vítězné alternativy bylo Víškovi zadáno vypracování definitivních návrhů. Za prostředky Družstva a poté s finanční podporou Baťových závodů dokončil v roce 1944 prováděcí plány. Znovu se k práci vrátil po válce v nově zřízené projekční kanceláři Družstva národního divadla. Do roku 1950 předválečný projekt dále přepracovával; postupným zdůrazňováním klasicizující tendence dospěl až k formě antického chrámu.

Naléhavost potřeby nového divadla v Brně vyvstala opětovně v polovině padesátých let. Rok 1956 vyplnila architektonická soutěž, v jejímž prvním veřejném neanonymním kole zvítězil návrh kolektivu Jana Víška, Viléma Zavřela a Libuše Žáčkové-Pokorové. V. Zavřel spolupracoval na projektu divadla s J. Víškem již od roku 1936. Titíž autoři byli nejvýše oceněni i v druhém, vyzývacím kole soutěže. Projektanti situovali budovu už na nové staveniště v sadech na Kolišti. Poválečná architektonická soutěž získala primát v počtu účastníků prvního kola – 56, na druhé straně ale znamenala po architektonické, ideové a provozní stránce ve srovnání s předválečnou soutěží značný krok nazpátek. Odehrála se totiž na samém sklonku období tzv. socialistického realismu a vyhodnocována byla už v době, kdy byla tato romanticky dekorativní architektura politicky odmítnuta. Zatímco se v brněnském prostředí architektura socialistického realismu prosadila zcela okrajově a v umírněné podobě, doznal tento styl v některých soutěžních návrzích divadla až extrémních poloh. Víškův klasicismus se pohyboval v uměřených mezích, avšak návrhy L. Laciny představovaly přímo bombastickou parafrázi starověkých chrámů či mauzoleí. Půlstoletou historii architektonických soutěží na nové divadlo v Brně uzavřela vyzvaná vnitropodniková soutěž Stavoprojektu v roce 1958. Vyzněla opět ve prospěch kolektivu J. Víška, přestože Vladimír Palla, Viktor Rudiš a Miroslav Spurný, architekti nastupující generace, kteří soutěžili už před dvěma léty, předložili návrh, naznačující novou cestu domácí architektury, jak ji zahájil československý pavilon na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu.

Jan Sedlák

Budova a její umělecká výzdoba

Projekčními pracemi na Janáčkově divadle byl v roce 1958 pověřen nově zřízený ateliér Stavoprojektu Brno za vedení architekta Otakara Oplatka. Hlavním inženýrem projektu byl jmenován Vilém Zavřel. V ateliéru pracovala rovněž Libuše Žáčková-Pokorová, přičemž Jan Víšek působil jako externí expert. Zanedlouho se však se svými spolupracovníky rozešel a do ateliéru byli povoláni architekti Ivan Ruller a Boleslav Písařík. Po úvodním projektu z roku 1958 zpracoval tento kolektiv do konce roku 1963 definitivní verzi architektonického a stavebního řešení. V. Zavřel s L. Žáčkovou-Pokorovou navrhli interiéry divadelního sálu a jeviště, I. Ruller interiéry společenské a B. Písařík provozní části. V lednu 1960 započala příprava staveniště a následně vlastní stavba, dokončená v červenci 1965. Provoz divadla byl slavnostně zahájen 2. října 1965 operou Leoše Janáčka Příhody Lišky Bystroušky. Náklady na realizaci dosáhly téměř 100 milionů Kčs. Obestavěný prostor představuje dvojnásobek objemu Mahenova divadla. Současně s budovou byla provedena i úprava okolí, zejména předprostor s vodní nádrží a fontánou, terasy a osázení zelení.

Divadlo opery a baletu bylo pojato komplexním způsobem, aby zahrnovalo všechny potřebné umělecké, společenské a technické provozy. Osu jevištní části tvoří jeviště s točnou, na něž navazují zadní a dvě boční jeviště. Kromě zkušeben pro orchestr, sólisty, pěvecký sbor a balet jsou tu šatny, malírny, dílny, sklady a další příslušenství. Společenskou část tvoří hlediště pro 1383 diváků, koncipované jako stupňovitý amfiteátr s věncem lóží. Obklopují je ve třech patrech společenské prostory, vzájemně provozně a opticky propojené. V prvním suterénu pod vestibulem se nacházejí restaurace, kavárna a klub umělců.

Průčelí divadla	Foyer divadla

Hlavní nosnou konstrukci tvoří železobetonový monolitický skelet s výplňovým zdivem. Hlediště, hrací a zkušební jeviště jsou zastropeny ocelovými příhradovými nebo plnostěnnými vazníky. Na povrchy exteriérů a interiérů byly použity přírodní a technické materiály, zejména kámen, dřevo, ocel, sklo a hliník. Na obklady a dlažby byly vybrány liberecká žula, šluknovský černý syenit, bulharský mušlovitý vápenec, z ušlechtilých dřev leštěný iránský jilm a turecký ořech. Okenní stěny tvoří nosná ocelová konstrukce a hliníkové rámy.

Architektonická a urbanistická koncepce výsledního díla vycházela ze soutěží padesátých let, zčásti se uplatnil i vliv Víškovy práce z předválečného období. V průběhu zpracovávání úvodního a prováděcího projektu doznala stylová a dispoziční stránky divadla řadu příznivých korektur. Za všechny lze uvést alespoň vylehčení těžkých hmot skleněnými stěnami a sjednocení původně oddělených společenských částí v jeden prostorový celek, kde světlem a střízlivou barevností vyrovnal I. Ruller určitou nejednotnost detailů. Vstupní a společenské partie patří k architektonicky nejzdařilejším stránkám divadla. Poplatnost době vzniku je nejvíce zřejmá v nadsazené reprezentativnosti budovy, naplňující tehdejší představu velké operní scény národního významu, která paradoxně konzervovala ideje z doby před první i druhou světovou válkou, ačkoli pominuly někdejší kulturní a národnostní pohnutky. Tomu odpovídá i symetrická kompozice a celkový klasicizující ráz, jehož zárodky obsahovaly už předválečné funkcionalistické projekty.

Hlediště divadla před rekonstrukcí	Hlediště divadla po rekonstrukci

Architekturu divadla postupně dotvořila výrazná výzdoba, jejíž těžiště bylo přeneseno na exteriér. Vincenc Makovský vypracoval třetinový model sousoší Aloise a Viléma Mrštíkových, jehož definitivní podobu nad vstupem do technické části divadla provedl roku 1964 Stanislav Hanzík s částečným uplatněním vlastního pojetí. Po levém boku hlavního průčelí byl v roce 1975 instalován bronzový pomník Leoše Janáčka od Stanislava Hanzla. Balkony hlavního průčelí doplnily parapety z tepaného měděného plechu od Evy Zoubkové-Kmentové a Olbrama Zoubka, který byl také autorem kamenné skulptury moravské orlice u schodiště. Z interiérové výzdoby představuje nejvýznamnější dílo gobelín s motivem lišky Bystroušky od Aloise Fišárka, umístěný ve vestibulu. Na osu vstupního prostoru byla instalována busta Leoše Janáčka od Miloše Axmana. V oknech na podestách obou bočních schodišť realizovali Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová výplně z barevného hutního skla. Čelní stěnu klubu umělců dekorovali Ida a Vladislav Vaculkovi keramickým reliéfem. Výtvarná výzdoba prozrazuje obdobnou rozpornost jako architektura budovy. Zatímco práce manželů Zoubkových a Vaculkových a vitráže S. Libenského a J. Brychtové mají moderní pojetí, figurální plastiky dokládají různou úroveň tradičně pojímaného pomníkového umění.

Jan Sedlák

Základní informace o budově

Janáčkovo divadlo – Rooseveltova 1, Brno, bylo vystavěno v letech 1961-65, historie jeho vzniku však sahá již do samých počátků existence Národního divadla v Brně – a je historií mnohaletého úsilí o zbudování samostatné reprezentativní budovy českého divadla, hledání prostoru, prostředků a architektonického řešení. Monumentální budova, zčásti obklopená městským parkem, nesoucí znaky tradicionalismu, určená především pro velká operní a baletní představení klasického i moderního repertoáru, byla slavnostně otevřena 2. října 1965. Hlediště je uspořádané jako stupňovitý amfiteátr.

Kapacita divadelního sálu je 1155 míst (včetně služebních míst), sál je možno přizpůsobit ke konferencím, slavnostním setkáním i koncertům. Prostory foyeru a prvního patra mohou sloužit i jako místo ke slavnostním přípitkům, rautům a koncertům nenáročným na akustiku. V prvním patře divadla jsou výstavní prostory, stejně jako dva salonky – ředitelský a primátorský. Je možné domluvit i cateringové služby.

Virtuální prohlídka Janáčkova divadla

Novinka

Nejnovější nabídka našeho divadla spočívá v možnosti pronajmout si prostory foyeru a prvního patra i v případě, že si nezakoupíte celé představení.

Bližší informace o možnosti pronájmů

Petra Srbová
asistentka provozní ředitelky / rozpočtářka
542 158 265
737 945 208
srbova@ndbrno.cz

Technická data jeviště Janáčkova divadla

• Portálové zrcadlo – šířka x výška: 15 x 10 m
• Hlavní portál – šířka x výška: 14 x (1 – 9) m
• Zadní prosceniový otvor: 17 x 9 m
• Boční prosceniový otvor: 11,6 x 8,5 m
• Max. zdvih tahů jeviště: 23 m; nosnost 500 kg (možná jízda 12 tahů současně)
• Max. zdvih tahů zadního jeviště: 8,3 m; nosnost 250 kg (možná jízda 4 tahů současně)
• Max.zdvih portálových tahů: 21 m. nosnost 200 kg (pozor jezdí pouze samostatně)
• Max. hloubka orchestřiště a stolu: – 2,6 m (další polohy po 20 cm)
• Max. výška orchestřiště a stolu: + 0 m

Možnosti stolů v točně (1-6)

Jevištní nákladní výtahy

Scénické osvětlení

• scénické osvětlení, soubor typu pdf, (165,59 kB)
• scénické osvětlení (cdr), soubor typu zip, (351,46 kB)
• scénické osvětlení (dwg), soubor typu zip, (2,48 MB)
• soubor typu html, (624 B)

Zvukové vybavení JD

• Zvukové vybavení JD.pdf

Půdorys hlavního jeviště včetně tahů

• půdorys_hlavniho_jeviste_JD_vcetne_tahu.pdf (62,45 KB
• půdorys hlavního jeviště včetně tahů (cdr), soubor typu zip, (116,44 kB)
• půdorys hlavního jeviště včetně tahů (dwg), soubor typu zip, (533,67 kB)
• soubor typu html, (628 B)

Půdorys jeviště

• půdorys_jeviste_JD.pdf (57,24 KB)
• půdorys jeviště (cdr), soubor typu zip, (113,51 kB)
• půdorys jeviště (dwg), soubor typu zip, (630,89 kB)
• soubor typu html, (612 B)

Půdorysy a řezy JD

• JD -Půdorysy -Řezy.zip

Prohlídky divadelních budov jsou mezi návštěvníky velmi oblíbené. Ve všech budovách Národního divadla Brno jsou vám k dispozici fundovaní průvodci, kteří vás seznámí nejen s jejich historií a stavebním vývojem, ale sdělí vám i nejrůznější zajímavosti a pikantnosti, které jen tak neuslyšíte. Dostanete se také do míst běžným divákům nepřístupných, jako je zákulisí nebo technické prostory divadla. Během sezony lze prohlídky uskutečnit po individuální dohodě (min. týden před datem prohlídky) pro skupiny minimálně deseti osob.

Martin Břečka
Vedoucí jevištního provozu
542 158 510
602 811 573
brecka@ndbrno.cz

Jan Gottwald
Zástupce vedoucího jevištního provozu
tel. 774 534 152
gottwald@ndbrno.cz

Petr Alexander
Jevištní mistr
+420 731 130 744
alexander@ndbrno.cz

Jan Flajšingr
Jevištní mistr
773 082 687
flajsingr@ndbrno.cz

Petr Kozumplík
Mistr světel
725 731 131
kozumplik@ndbrno.cz

Lukáš Nábělek
Mistr zvuku
778 773 456
nabelek@ndbrno.cz

Marek Fruhvírt
Správce budovy JD
542 158 321
725 935 227
fruhvirt@ndbrno.cz