Každodennost, všednost, banalita, nuda, nesmyslnost života – to jsou strašáci moderního člověka, kteří se začali objevovat v polovině devatenáctého století s vynálezem volného času. Touhu vymanit se z maloměstského světa bez vyhlídek a najít smysl života v lásce a v umění, v zážitcích přesahujících každodenní zápolení s časem od svítání do noci, zpracoval v dramatu Racek Anton Pavlovič Čechov jako boj na život a na smrt.

Všichni chtějí milovat. Medveděnko miluje Mášu, Máša miluje Trepleva, Treplev miluje Ninu, Nina miluje Trigorina a ten se nechává milovat Treplevovou matkou Irinou Arkadinovou, její bratr Sorin miluje Ninu dětskou láskou starců a Mášina matka Polina miluje místního doktora Dorna vášnivou láskou stárnoucích žen. Za krásného letního večera se tato zamilovaná, ale sotva milovaná společnost sejde, aby viděla představení Treplevovy hry, kterou ambiciózní mladík napsal pro svou vyvolenou Ninu. A na březích jezera city skandálně pukají a pouta se hlasitě trhají. „Jak jste všichni nervózní! Jak jste všichni nervózní! A tolik lásky… To jezero čaruje!“ uzavírá doktor Dorn první jednání, po kterém zbydou srdce tak rozbitá, že je nepředstavitelné, jak lidé stráví další den, další všední a banální den, kdy slunce sprostě vyjde, nehledíc na city těch, jež ozařuje. Je zaděláno na tragédii.

Anton Pavlovič Čechov však své hry, na jejichž konci jsou postavy přinejmenším zničené, ne-li přímo mrtvé, označoval za komedie a toto chápání, znovunalezené v šedesátých letech v Československu Jaroslavem Vostrým a Janem Kačerem v inscenaci Višňového sadu
(a které se liší už překladem od impresionistického výkladu dřívějších inscenátorů v čele se slavnými inscenacemi Otomara Krejči), je určující i pro Racka režiséra Štěpána Pácla. Pachtění za láskou i pachtění za uměním je, ostatně jako téměř jakékoliv jiné pachtění, přece komické.

Racek v Mahenově divadle má více souvislostí s českou divadelní tradicí, která se k Čechovovi pravidelně vrací především je to nový překlad, který pro tuto inscenaci vytvořil Jaroslav Vostrý, někdejší šéf pražského Činoherního klubu, v jehož dramaturgii se obnovila komediální interpretace Čechova. Ale také osobou Štěpána Pácla, jeho zkušenosti zahrnují kromě studia u Jaroslava Vostrého také studium interpretace Čechova u Otomara Krejči a spolupráci s režisérem Petrem Léblem, významným avantgardním interpretem Čechova v devadesátých letech.

Autorem scénické hudby bude šéfdirigent opery Janáčkova divadla Marko Ivanović, a je zřejmé, že se v inscenaci potkají vynikající tvůrci a tvůrčí tradice. Nenechte si ujít příležitost potkat je také.

KOUPIT VSTUPENKY

Článek uveden v Magazínu Národního divadla Brno Diva (leden-únor 2021).