Od lásky k hudbě přes Hurvínkovu zvědavost až k proměnám osobnosti v čase. Sezonou sestavenou z nejlepších domácích oper a jedné česko-slovenské premiéry vstoupí Janáčkova opera do Roku české hudby.

„Je to úžasně nastavené zrcadlo nám Čechům, kterému se můžeme i zasmát,“ říká o jedné z nejoblíbenějších českých oper režisér Martin Glaser. Jeho inscenace Dvořákova díla bude mít premiéru 8. října v Janáčkově divadle.

Laskavý humor, návrat ztraceného syna a definice češství skrze lásku k hudbě – to všechno v sobě skrývá opera Jakobín od Antonína Dvořáka. V okouzlujícím obrázku z českého maloměsta se ale nachází také nesoulad mezi generacemi provázený rozpadem vztahu mezi otcem a synem. Obyčejný člověk v sobě objeví kousek odvahy uprostřed strachu a přehnaného respektu k vrchnosti. Úředník zneužívá svou pozici, ale přizpůsobí se nakonec každému pánovi, který přijde. Lid si klidně zaprotestuje, když může zůstat v anonymitě a nic mu nehrozí.

Režisér Martin Glaser říká, že má raději ostřejší humor než ten, který je obsažen v Jakobínovi. V činohře je také poněkud nedůvěřivý k takzvaně nedotknutelným českým klasikám. Jakobín ho ale okouzlil svou hudbou a také větším množstvím významových vrstev, které promlouvají i k dnešku. Operu si proto označil jako český živočichopis, který přenese na jeviště jako první premiéru této sezóny.

Nová inscenace Jakobína bude poprvé uvedena 8. října 2023 od 19 hod. v Janáčkově divadle. V typově přesném obsazení se objeví Pavla Vykopalová jako Julie, bratři Roman a Tadeáš Hozovi jako operní bratranci Bohuš a Adolf, Jan Šťáva v roli Purkrabího a Petr Levíček jako učitel Benda. Mladý zamilovaný pár Terinky a Jiřího ztvární Lucie Kaňková a Aleš Briscein. Hudebně vše povede dirigent Jakub Klecker.

„Můj první dojem byla naprostá fascinace,“ vzpomíná teatrolog David Drozd na premiéru opery Peter Grimes. Poslední čtyři reprízy úspěšné inscenace Davida Radoka jsou na programu v listopadu a prosinci.

Režiséra s velkým uměleckým i morálním renomé podle Drozda nezajímá v Brittenově opeře ani tak její morální rozměr. Důležitější je pro něj patrně proměna množství individuálních charakterů na dav, který je schopen titulní postavu zlynčovat. Velký příběh Petera Grimese nedovoluje jednotlivcům, aby se příliš předváděli, ale nutí je pracovat pro kompaktní celek.

Brněnská inscenace působí jako jednoduše odpozorovaná ze života, ale ve skutečnosti ji Radok velmi rafinovaně vystavěl. Jeho práce je důkazem, že v opeře se lze zabývat velkými existenciálními otázkami. Každá Radokova inscenace je pak odpovědí na otázku „proč se v opeře zpívá“.

Režisérovi podle Drozda slouží ke cti, že se jednotlivými postavami a jejich drobnokresbou detailně zabývá, ale zároveň se mu nerozpadá celek. Důslednost koncepce i práce s detailem má potom lví podíl na jeho uměleckém kreditu. Radok se nikdy neuchyluje ke klišé a přibližnostem. Má jasnou koncepci a ví, co chce říci a kam se chce dostat. Zná dobře všechny možnosti divadla, ale používá je pouze v nezbytné míře.

Inscenace Petera Grimese bude mít poslední čtyři reprízy 17. a 19. listopadu, a poté ještě 13. a 15. prosince. Autorem hudebního nastudování je šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović, v titulní roli vystoupí švédský tenorista Joachim Bäckström.

„Už na první zkoušce jsme zjistili, že všichni buď zpívají, nebo promlouvají fistulí a hlubokým basem,“ říká režisérka Hana Mikolášková o zrodu inscenace Hurvínek prodává nevěstu. Premiéra rodinné operní taškařice s populárními loutkami se odehraje již tento pátek v divadle Reduta.

„Jak říká Mánička: je to stylizace,“ směje se umělecký šéf Divadla Spejbla a Hurvínka David Janošek, který je autorem scény i kostýmů a sám také v nové inscenaci účinkuje. Celá scénografie je nádhernou poctou domácím loutkovým divadlům a z jejich ducha všechno vychází. Kontrast dětského a dospělého měřítka věcí se promítá do celého ztvárnění jedné z nejpopulárnějších českých oper od Bedřicha Smetany.

Autorka scénáře Patricie Částková dostala podle Janoška do jazyka Spejbla, Hurvínka a Máničky všeobecně přístupnou estetiku. Zároveň se jedná o výjimečnou příležitost, kdy pro oblíbené loutky vzniká představení mimo jejich domácí divadlo. Do příběhu Prodané nevěsty vstupují lehkou a srozumitelnou formou. Jejich řeč je civilní tak, aby jí všichni rozuměli, ale zároveň se nejedná o násilné zesoučasnění. Děti i dospělí se vždy budou moci naladit na pohádkovou linii příběhu.

První představení nové inscenace Hurvínek prodává nevěstu se koná v pátek 24. listopadu od 18.00 v brněnské Redutě, další reprízy následují 27. a 28. listopadu a 9., 16., a 19. prosince 2023.

Když se u jednoho stolu sejdou sopranistka a basista, obsáhnou celý hlasový rozsah, v němž se odehrává dění na operní scéně. Kačírková a Šťáva navíc patří mezi nejvytíženější a také nejoblíbenější osobnosti Janáčkovy opery.
„Já si jen přijdu, zazpívám písničku a všichni ostatní se tam potom smaží,“ popisuje sopranistka Jana Šrejma Kačírková se smíchem svou roli v opeře Peter Grimes. Později ale přitaká basistovi Janu Šťávovi, že jí méně efektní role nevadí a na opeře má divadlo přinejmenším stejně ráda jako samotný zpěv. Oba dva hovoří o svém vztahu k brněnské opeře, jak k hudbě přišli a co by ještě někdy rádi zpívali.
Zatímco Jana Šrejma Kačírková vypráví, jak se v době profesionálních začátků vyvztekala na Královně noci a jak se cítila dobře v roli Anny Boleynové, Jan Šťáva připomíná jako svoje určující role Osmina v Mozartově Únosu ze seraillu a Smetanova Kecala. Oba také připomínají svoje důležité učitele: ať už to byli rodiče nebo Libuše Domanínská.
V Janáčkově opeře aktuálně účinkují v inscenacích Peter Grimes, Jakobín, Hry o Marii či Veselá vdova.

Ženskou tváří roku 1905 by mohla být jak zvrácená Salome, tak rozverná Veselá vdova: druhá z nich uzavře tento rok v Janáčkově opeře. O operetách i hudebním divadle vůbec hovoří tvůrce dialogů pro současnou brněnskou inscenaci Jan Šotkovský.

Parodie na balkánský a maďarský temperament či na melancholického Rusa patřily k běžným součástem zábavného hudebního divadla. Postavy antických božstev či dávných králů měly zřetelné paralely v reálných politicích. Aktuální narážky už sice ztratily své cíle, ale opereta si i přesto stále nachází své publikum, i když už z ní většinou vyprchalo satirické ostří a stala se z ní zábava plná laskavého humoru.

„Hudební divadlo je pořád jenom jedno,“ říká Šotkovský a dodává, že si ho sám neškatulkuje. Veselá vdova patří k nejoblíbenějším titulům v historii žánru, jehož tradici v Brně rozvinul ještě před druhou světovou válkou Oldřich Nový. Kráse i úskalím operet je věnován poslední podcast roku 2023.

Veselou vdovu uvádí Janáčkova opera 30. prosince od 17 hodin, další reprízy se hrají 20. února a 3. března 2024.

Dalibor by se podle Hanuse klidně mohl zařadit na vrchol Smetanovy tvorby. Je to podle něj opera plná hitů, které by si mohli lidé pískat cestou z divadla.

„Něco se musí přerazit všude,“ říká Tomáš Hanus o uvádění hudby Bedřicha Smetany v zahraničí i na českých scénách. Jeho dílo může narazit jak na nepochopení, tak na přemíru povinné úcty. Proto by se posluchači měli zaměřit raději na hudbu a samotného skladatele, nikoli na uctívání jeho pomníku.

Dirigent popisuje spolupráci s britským režisérem Davidem Pountneym. Upozorňuje i na volbu neobvyklého závěru Dalibora, který vychází z původního Smetanova záměru a staví do centra pozornosti hlavní ženskou hrdinku Miladu. Hovoří také o svých zkušenostech s uváděním české hudby ve Velšské národní opeře, v Mnichově, ve Vídni a na dalších prvotřídních scénách.

Publikum by podle Hanuse mělo na Dalibora přijít, protože je super a možná nebude zase dlouho příležitost jej někde slyšet. Premiéra nové inscenace se koná 2. února 2024 v Janáčkově divadle, nejbližší reprízy se hrají 4. a 10. února.

„Je to pro mě sváteční představení svázané s Velikonocemi a loučit se s ním budu nerad,“ říká o posledním provedení Řeckých pašijí  ředitel Janáčkovy opery a režisér Jiří Heřman. Spolu s ním hovoří o duchovní i praktické stránce divadelní práce scénograf Dragan Stojčevski.

Před každým, kdo se pustí do inscenování Řeckých pašijí, stojí zásadní problém: jak nebýt povrchní a nepodlehnout ezoterickému či náboženskému kýči. Scénograf Stojčevski vyrůstal v Banátu  tedy v prostředí ortodoxní církve. I tato zkušenost ovlivnila jeho způsob ztvárnění díla Bohuslava Martinů, které získalo nový aktuální náboj se začátkem uprchlické krize. Heřman podotýká, že pro něj je celý svět chrámem, který se proměňuje podle toho, co do něj vnášíme.

Režisér pokládá Stojčevskiho přínos za jedinečný. Oba spolu vytvořili již čtyři inscenace: společné provedení scénického oratoria Epos o Gilgamešovi s operou Dido a Aeneas, dále Příhody lišky Bystroušky, které zahajovaly provoz zrekonstruovaného Janáčkova divadla, a také exportní barokní Alcinu. Před nimi je inscenace světové premiéry opery Here I Am, Orlando, od skladatelky Ľubice Čekovské a libretistky Viktorie Knotkové.

Řecké pašije čekají 2 poslední představení, 28.února a derniéra 24. března.

Společné provedení opery Glagolské mše/ Z mrtvého domu od Leoše Janáčka se vrátí 20. a 27. dubna, a potom ještě 11. května.

„Byla to spíš láska ke sci-fi, dobrodružné sny jsem nikdy neměl,“ vysvětluje režisér Miroslav Krobot, proč umístil děj Kouzelné flétny do vesmíru. Půvabná pohádka opředená zednářskou symbolikou se proměnila na fantastický příběh, v němž je nejdůležitější závěrečné smíření.

„Sci-fi jsem objevil, když mi bylo asi padesát let,“ líčí režisér své první setkání s otevřeným světem, kterým nejdříve trochu pohrdal, ale později objevil jeho kouzlo i kvalitu. Svébytný a těžko uchopitelný příběh Kouzelné flétny díky tomu zapadl do vesmírných kulis. V těch se ztrácí mnoho tradičních potíží, které inscenování Kouzelné flétny obvykle provázejí.

K vesmírnému rámci přivedla Krobota racionální úvaha o zvláštním světě domorodců, v němž funguje vyšší kasta. Nejednalo se o nahodilý nápad, ale o analýzu textu a snahu nacházet odpovědi na společenské otázky. K první operní režii však jednasedmdesátiletého umělce přivedla i chuť pustit se do dosud nevyzkoušeného žánru.

Vesmírná loď Sedm slunečních kruhů  a s ní i Kouzelná flétna přistanou v Janáčkově opeře v této sezóně 31. března a 14. května.

Vodníkův charakter netvoří zelené vlasy, podstatou ježibaby není její vzhled. Rusalka je sice pohádka, ale pohádky vyprávějí především o vztazích, ne o nadpřirozených bytostech. O nové inscenaci Rusalky v Janáčkově divadle hovoří dirigent Marko Ivanović a režisér David Radok.

„Myslím, že Dvořák podvědomě skočil po Kvapilově libretu, protože vyprávělo příběh blízký jeho vlastnímu životu,“ uvažuje Radok nad specifickým kouzlem v současnosti nejhranější české opery. „Rusalka mě kdysi moc nebrala, ale potom jsem ji studoval na akademii, poslouchal její nahrávky a byl z nich celý ubrečený,“ vzpomíná na vývoj svého vztahu k Dvořákově opeře Ivanović.

Dvořák podle Radoka vložil do Rusalky věci, které se ho bytostně dotýkaly. Tím také získala náboj, které jeho ostatní opery postrádají. Obliba Rusalky spočívá podle Ivanoviće také v množství možností, jak se na ni dívat. Obsahuje silný osobní náboj i archetypální příběh a všechno zastřešuje hudba, která je strhující a přístupná zároveň.

Smysl naší práce není jen uspokojovat potřebu diváků, ale tříbit jejich vkus,“ uvažuje Ivanović nad motivacemi k co nejlepším výkonům. Při vytváření Rusalky či kterékoliv jiné inscenace nejde o to, aby umělci vyhověli průměrnému vkusu, ale aby nastavovali měřítka co nejvýš.

Nová inscenace Rusalky bude mít premiéru  5. dubna 2024 v Janáčkově divadle. Další představení jsou v plánu 7., 8. a 24. dubna, a poté 3. a 25. května.

Podcast Valim na operu

Díl 11. „Prověříme si i fyzičku,“ říkají Václava Krejčí Housková a Ondřej Koplík

„Maminka je v pekle,“ plakala malá dcera mezzosopranistky Václavy Krejčí Houskové, když byla na představení opery Čert a Káča. „Ve skutečnosti byla v kantýně,“ směje se tenorista Ondřej Koplík. Oba se chystají na reprízy oblíbené rodinné inscenace, ke které se rádi vracejí. Ondřej už má ale zároveň plnou hlavu novinky Here I Am Orlando, v jejíž světové premiéře bude zpívat v červnu.

Představitelé Káči a Ovčáka Jíry mají před sebou nejen návrat oblíbeného titulu, ale také hodně práce navíc. Rodinná inscenace Čert a Káča se totiž přesouvá z Mahenova divadla do Janáčkovy opery. „Jeviště je o hodně větší, ale pořád musím být na svém místě ve stejném taktu,“ poznamenává Václava Krejčí Housková, která si fyzickou kondici udržuje běháním a badmintonem. Krejčí Housková a Koplík mluví o rolích, které mají rádi, o své cestě k opeře, a také o svých radostech mimo hudbu. Ať už je to sport, káva nebo skotská whisky.

Oba vystoupí v reprízách opery Čert a Káča večer 7. a 22. května a dopoledne 24. června v Janáčkově divadle. Světová premiéra opery Here I Am, Orlando, v níž Ondřej Koplík ztvární roli kritika Greena, se připravuje na 14. června.

„Světem je možné procházet se zvědavostí, nadšením i humorem a nebát se ochutnat ze všeho, co nabízí,“ shodují se skladatelka Ľubica Čekovská a libretistka Viktorie Knotková. Uvažují ale také o tom, jak snadné je někoho odsoudit. První provedení jejich opery Here I Am, Orlando uvede Janáčkovo divadlo už v polovině června.

V opeře Here I Am, Orlando stojí titulní hrdin(k)a před soudem, který pátrá po její či jeho skutečné identitě. Stejně jako v románu anglické spisovatelky Virginie Woolf se při tom všichni vydávají na pouť dějinami světa i umění. Pouze Orlando však cestou mění pohlaví i gender a střetává se s konvencemi, které změnám a jinakosti nepřejí.

„Vraceli jsme se do minulosti a zároveň se z ní dívali dopředu,“ poznamenává Čekovská, kterou právě tento aspekt vtahoval do práce. Výpůjčky z hudební historie ji však neodváděly od stálého vědomí dneška. Má ráda melodii i harmonii a je přesvědčená, že nová opera je zároveň oslavou tvorby Virginie Woolf. „Každý v sobě máme více poloh, jsme mnohem méně uchopitelní, než si sami myslíme,“ dodává k tomu Knotková.

Světová premiéra opery Here I Am, Orlando se koná 14. června od 19 hod. v Janáčkově divadle v Brně, reprízy pak 16. a 19. června.

Velká výročí lze připomínat i bez patosu a vznešených projevů: se spoustou radosti, elánu a s pochopením pro celý život. Při oslavách století Příhod lišky Bystroušky pomohou bezprostřední atmosféře Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka.

Příhody lišky Bystroušky mají pozici brněnské národní opery. V okolí Brna se odehrávají, jejich inscenace zahájila provoz Janáčkova divadla při jeho prvním otevření roku 1965 i po velké rekonstrukci o padesát tři let později. Století od její světové premiéry připomene od září do listopadu série slavnostních představení s Kateřinou Kněžíkovou a Adamem Plachetkou v hlavních rolích.

„Šla jsem na Bystroušku od lesa,“ směje se sopranistka, která už zpívala s Českou filharmonií roli lišáka Zlatohřbítka. „Bystrouška je trochu jako film od Disneyho, tam také musí jeden z rodičů umřít,“ poznamenává barytonista poněkud nečekaně k nejsmutnějšímu místu opery. Od jedné z nejoblíbenějších oper Leoše Janáčka jsme se však dostali také k nové nahrávce Dvou vdov, prodeji cédéček a na chvíli také k Marii Callas a rozumnému pěstování pěvecké kariéry.

Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka ztvární role Bystroušky a Revírníka v představeních 21. září, 20. října a nakonec v rámci festivalu Janáček Brno 24. listopadu. Barytonista se představí ještě jako baron Prus v inscenaci Věci Makropulos, s níž bude 16. a 18. listopadu na festivalu hostovat berlínská státní opera Unter den Linden.

Radikální pohled na maloměšťáckou povahu pana Broučka, Manon Lescaut nastudovaná pro Janu Šrejmu Kačírkovou, Figarova svatba s akcentem na prchavost vztahů a nakonec fantastické operní mystérium Král Roger. Janáčkova opera zahájila sezónu, nové inscenace i návraty starých představují umělecký šéf opery Jiří Heřman a dramaturgyně Patricie Částková.

V podcastu spolu rozebírají, jak je důležité podívat se na Výlety páně Broučkovy zvenku a odhalit jejich univerzální obsah pochopitelný bez ohledu na české prostředí. Zdůrazňují Pucciniho vášnivé pojetí tragického příběhu Manon Lescaut, který si u nás skoro každý automaticky spojí s přebásněním Vítězslava Nezvala. Těší se na Mozartovu hořkosladkou komedii vypravenou s historickými nástroji na velkém jevišti. Jsou také rádi, že se v Brně objeví polská opera Král Roger: nejen jako neobvyklé i krásné dílo, ale současně jako připomínka oper, které vznikaly ve stejné době jako vrcholná díla Leoše Janáčka.

„Doba se mohla zdát nudná, protože nebyla vyhrocená,“ říká historik Michal Konečný o konci 19. století, kdy žil pražský měšťan Matěj Brouček. Téma uchopil Leoš Janáček v opeře Výlety páně Broučkovy, jejíž nová inscenace zahájí festival Janáček Brno.

Autor literární předlohy Svatopluk Čech byl aktivním účastníkem zápasů o národní podstatu, zatímco jeho Broučkovi už je jedno, jestli mluví česky, nebo německy. Žil v době, kdy do českého umění i do života vstupovalo množství moderních proudů ze západu. Svatopluk Čech jim spíš nerozuměl a neviděl v nich nic podnětného ani přínosného. Přesto ale udělal ve výletech pana Broučka na Měsíc i mezi husity vynikající věc: nefňukal, ale s humorem a bez jakékoliv zatrpklosti podal plastický obraz českého měšťana, jehož přestaly zajímat ideály i veřejný život.

Leoš Janáček jeho dvě novely přetavil na dvojdílnou operu Výlety páně Broučkovy s představou, že titulní hrdina nemá vzbuzovat sympatie. V nové inscenaci se s nároky skladatele vyrovnají režisér Robert Carsen a dirigent Marko Ivanović. Její premiéra zahájí 1. listopadu festival Janáček Brno, v titulní roli vystoupí vynikající tenorista Nicky Spence. Další představení se odehrají 3. listopadu, a poté 3. a 4. prosince.

„Člověk nemůže vycházet z ničeho jiného než z vlastní zkušenosti,“ říká režisér, který v Brně vytvořil celkem sedm inscenací. Jako první z nich Věc Makropulos právě před deseti lety, zatím poslední Rusalku tento rok v dubnu. Malé výročí i letošní sedmdesáté narozeniny poskytly příležitost k malému ohlédnutí s Davidem Radokem.

Základní autoři jsou pro něj Bach a Beatles. Jejich hudba představuje dva zcela odlišné způsoby vyjádření, ale oba v sobě mají invenci, kterou podle Radoka nikdo nepřekonal. U Beatles jsou to navíc vynikající texty, jaké od nikoho neslyšel. Propojení hudby s textem vnímá velmi intenzivně také v opeře, ačkoliv hudbu staví na první místo.
Rocková hudba na něj měla silný vliv, sám hraje na elektrickou kytaru. Střídala se u něj však pestrá období zájmu. „Měl jsem periodu s Martinů, potom třeba s Mozartovými klavírními koncerty,“ vzpomíná režisér a dodává, že problém měl jen s bytostně romantickou hudbou 19. století. Verdi nebo Rossini jsou pro něj ale další „rock’n’roll“ – díla s velkou dávkou osobního vkladu a lidským obsahem.
Prvních čtrnáct let života strávil David Radok v komunistickém režimu. Po emigraci měl obrovské štěstí, že mohl poznat úplně jiný svět a hlavně jiný systém hodnot. Ze začátku to pro něj byl šok, ale poté největší dar, který mu emigrace dala. Otevřela mu velkorysejší přístup k přijímání různorodosti názorů i života. „Kdybych vyrůstal v normalizaci, byl bych úplně jiným člověkem,“ uvažuje na závěr.

Panna Marie je objektem církevního uctívání i lidové úcty, její charakter se mění podle času i místa. Exotickou podobu Matky Boží přibližuje religionistka Jana Valtrová. Do Janáčkovy opery ji vrací oblíbená inscenace Her o Marii od Bohuslava Martinů.

Indické křesťanství je velmi pestrá směs různých vyznání i tradic a katolická úcta k Panně Marii v nich zaujímá významné místo. Tamní podoba Matky Boží promlouvá k dnešnímu Evropanovi z podobně nepochopitelné dálky jako ze středověkých mystérií, na nichž vystavěl svou operu Bohuslav Martinů. Indická Marie může být oděna v pestrém sárí, dostávat ovoce, a dokonce i zvířecí oběti. Marie ze starých náboženských her se přímo zastává hříšníků, sestupuje do zasněžených venkovských scenérií a koná viditelné zázraky. To vše je z dnešního pohledu podobně exotické a zvláštně okouzlující.

O Panně Marii v indických i evropských mystériích, jsme rozmlouvali v návaznosti na uvedení Her o Marii od Bohuslava Martinů. Krásná inscenace Jiřího Heřmana se v Brně hraje úspěšně už skoro deset let, dvě nejbližší reprízy uvádí Janáčkova opera 10. prosince 2024 a 28. ledna 2025.

Do Janáčkovy opery se vrací kouzelnice Alcina v nádherně nastudovaném díle G. F. Händela. Kdo je vlastně Alcina a jaká je pozice kouzelníků a kouzelnic v evropské historii přibližuje etnolog Petr Janeček.

„Příběhy o kouzlech byly pro barokního člověka něco jako pro nás fantasy,“ říká Janeček a přirovnává Alcinu k naší kněžně Libuši, která rovněž vládla magickými schopnostmi. Když se řekne kouzelnice nebo čarodějnice, lidé si obvykle představí ježibabu nebo podobnou postavu z venkovského folkloru. Alcina je ale žena a zároveň vyšší duchovní bytost, jež ovládá kouzla. V západní kultuře takových není mnoho, ve většině případů se jedná o muže.

„Alcina je z rodu antických kouzelnic, jako byly Kirké či Médea,“ jmenuje Janeček příbuzné bytosti, které vládly iluzím. Jedna z nich dala jméno také proslulému pouštnímu přeludu fata morgana, jež je dílem Alcininy sestry. I ona vystupuje v opeře Alcina a je spolutvůrkyní iluzí, jimiž je tvořen ostrov, na němž se vše odehrává.

Alcina lákala na svůj ostrov muže: vedly ji k tomu erotické motivace, podobně jako tomu pravděpodobně bylo u aktérek naší „dívčí války“. Petr Janeček se v podcastu zastavuje také u magických postav z českého prostředí, jako byli doktor Faust, Paleček či kouzelník Žito.

Operu Alcina od G. F. Händela uvádí Janáčkova opera v této sezóně 18. a 21. prosince a potom ještě 12. ledna.